You are here: Home Members redaktor's Home Parlamentní demokracie nebo změna systému?

Parlamentní demokracie nebo změna systému?

Můj text nazvaný Protesty a parlamentní demokracie (Právo, 28.4.2012) vyvolal řadu silných reakcí.  Argumentoval jsem, že odbory mají v demokratické společnosti své nezastupitelné místo při obraně zájmů pracujících, ale neměly by organizovat masové protesty, jejichž primárním cílem je svržení vlády.

Pokud by takové změny dosáhly, je otázka, jak bude dále fungovat parlamentní demokracie. Budeme kromě voleb a dalších ústavních mechanismů mít mimopolitického, leč politicky se chovajícího arbitra, který může s pomocí masivního tlaku poslat ke dnu vládu pokaždé, kdy se mu nebude líbit vládní politika? Nejde v takovém případě už o částečnou změnu režimu?

Z podstaty věci navíc vyplývá, že by se výsledky voleb takto přepisovaly v podstatě jen tehdy, když vládne „asociální“ pravice. To by nepochybně eventuálně vedlo ke stejné radikalizaci „pravice“, jakou nyní vidíme u „levice“.

Kritici namítají, že současná vláda jednostranně provádí nezvratné změny, které nepříznivě ovlivní chod země na generace dopředu. Navíc svými škrty a reformami ožebračuje celé sociální skupiny. Proto je legitimní ji „svrhnout“. Jelikož občanské iniciativy na to samy nestačí, je v pořádku, když pomohou odbory.

Radikálnější kritici tvrdí, že nevyléčitelně zkorumpovaný je celý systém stranické demokracie. Například  Petr Kužvart napsal, že  odborové protesty by měly být jen prvním krokem k radikálnější změně celého systému.

Ano, národní liberální demokracie dominovaná globálním trhem je pod velkým tlakem. Až na to, že v různých zemích funguje kombinace trhu a liberální demokracie různě. Málokdo bude popírat kontrast mezi například zkorumpovaným jihoevropským či jihoamerickým kapitalismem a tím s „lidskou tváří“, který najdeme například ve Skandinávii, Kanadě nebo na Novém Zélandě.

Příznivci zásadní změny celého systému, kteří tvrdí, že tyto země jsou jen výjimkami, prozatím selhávají ve dvou směrech: nenabízejí žádnou ucelenou vizi takové změny a nevysvětlují, proč výše zmíněné „výjimky“ existují.

Jisté je, že v takových zemích není stát jen všemi okopávaná atrapa, a na úrovni politiky i občanské společnosti v nich panuje „drobná práce demokratická“. I proto bychom v nich nenašli ani parodii na vládu, jakou představuje ta česká, ani „revoluční“ snahy odborů vládu vyměnit.

Moje kritika nesměřovala proti odborům, a vůbec už ne proti jakési údajné „lůze“, jak o protestujících pohrdlivě a nepřípustně mluví někteří veřejní činitelé a komentátoři. Tvrdím jen, že než začneme přepisovat volby nebo dokonce tlačit na změnu celého systému, měli bychom si vyjasnit některé zásadní otázky.

Ta nejdůležitější zní, zda je současný demokratický systém opravdu nemožné kultivovat.  Jakub Patočka například navrhnul v reakci na můj text diskusi o radikálním prohloubení demokracie, vybavené mnoha pojistkami a prvky demokracie přímé, která ji odliší od partokratické, kleptokratické a povážlivě oligarchizované parodie na demokracii, provozované současným establishmentem.

Proč ne? Dodal bych ale, že bychom se zároveň měli tázat, zda je chyba opravdu jen  v  „systému“ anebo také v „nás“. Jinak totiž existuje reálné nebezpečí, že v našem kontextu se bude jevit jako nesnesitelný a zkorumpovaný i jakýkoliv další, údajně „vylepšený“ systém.

Právo, 5.5.2012