Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Parlamentní divadlo v novém světle

Parlamentní divadlo v novém světle

Politické dění během prvního roku prezidentování Miloše Zemana možná přispěje k jisté rehabilitaci parlamentní politiky u nás. Podle nedávného průzkumu CVVM výrazně vzrostla důvěra občanů v Poslaneckou sněmovnu ve srovnání se situací před jejím rozpuštěním v létě minulého roku. Více lidí než v minulosti důvěřuje i Senátu.

Jedním z faktorů, který k jistému omilostnění parlamentní politiky u nás pravděpodobně přispívá, bylo v létě minulého roku nejprve obejití PS prezidentem při jmenování vlády a pak i rozpuštění PS. Na několik měsíců bylo potlačeno a následně úplně zmizelo parlamentní divadlo, v němž strany i jednotliví poslanci na půdě PS lépe či hůře argumentují a hlasují, a občas se i jen předvádějí a ztrapňují.

Zejména během této doby jsme si mohli uvědomit, že přesun moci do rukou prezidenta a jeho vlády při současném potlačení parlamentní politiky  nemusí vést k výsledkům, které od tohoto mírně autoritářského modelu vlády leckdo očekával. Ukázalo se, že i tzv. odbornická vláda je nakonec vláda politická, jen s tím rozdílem, že není vystavena kontrole ze strany PS.

Přímo zvolený prezident, od něhož jeho příznivci zřejmě očekávali noblesu, nadhled a státnictví, se navíc postupně ukázal být politikem, který si svým vyjadřováním a argumentací nijak nezadá s tím, co občané pravidelně sledovali s rozpaky na půdě PS. Mnoho lidí si nejspíš uvědomilo, že ony často otravné hádky k něčemu jsou. Za clonou exhibování a občasné demagogie se  totiž skrývají pluralita a kontrolní mechanismy, které v české politice několik měsíců chyběly.

Prezident jmenováním vlády bez poslanecké většiny spustil proces, jímž se stal na více než půl roku mocenským středem české politiky. Pozornost veřejnosti, o kterou se dřív dělil, v dobrém i zlém, s politickou vládou a PS, se upínala na něj. Nebylo to nijak povzbudivé představení. Zastřít to nedokázaly ani majestátní kulisy Hradu či zámku v Lánech.

Vezmeme-li v potaz výrazný pokles jeho popularity v tomto období i vzestup důvěry v parlamentní politiku od předčasných voleb, zdá se, že si mnoho lidí uvědomilo, že řešením problémů země není větší přesun moci do rukou jednoho politika. A že nakonec lepší než jeho vlastní, parlamentem nekontrolovaná vláda, je ta, která musí skládat účty PS. A že k něčemu je dobrá i ta vysmívaná, iritující Sněmovna.

 A to je dobře. Pokud a dokud většinově chceme užívat model liberální demokracie, je třeba ho přijmout a učit se ho v jeho komplexitě, nikoliv hledat mocenské zkratky. Parlamentní divadlo, zejména to „postkomunistické“,  je  sice občas pěkná fraška, ale alespoň v něm na rozdíl od „postkomunistického“ divadla prezidentského hraje více herců, kteří se jeden druhému koukají pod prsty.

Právo, 8.2.2014