Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Pátá, nebo šestá republika?

Pátá, nebo šestá republika?

V České republice občas zaznívá, že když už jsme zavedli přímou volbu prezidenta, měl by mít více pravomocí. Ústavně silný prezident by prý mohl kompenzovat slabost českých politických stran a parlamentarismu.

 Za vzor je dávána francouzská pátá republika, s jejím poloprezidentským systémem. V samotné Francii ovšem probíhá debata, zda nenastal čas posunout se od páté republiky k „šesté“, v níž by měl více moci parlament. Systém prosazený Charlesem de Gaullem v roce 1958 se podle mnohých přežil.

Americký profesor dějin Robert Zaretsky napsal nedávno v deníku The New York Times, že v systému, v němž vše gravituje k mocnému prezidentovi, může prezident „bez váhy“ způsobit politický chaos. Ztráta „váhy“ je přitom v dnešním mediálním světě, v němž nejen bulvár už dávno přestal respektovat téměř všechny hranice soukromí, skoro nevyhnutelná.

Zaretsky ironicky zmiňuje, že zatímco Charles de Gaulle, který pravidelně měnil oblek za generálskou uniformu, nikdy nebyl na obálce bulvárního časopisu vyfocen v plavkách či na mopedu na cestě za milenkou, jeho následníci Nicolas Sarkozy a Francois Hollande, si o takovém respektu médií už mohli nechat jen zdát. Prezidentský systém, se svými rysy monarchismu, přitom bez všeobecně sdílené úcty k osobě prezidenta nefunguje.

„Nesnesitelná lehkost“ politiky v dnešním infozábavním světě politickou váhu jednoho těžiště moci problematizuje. Přichytit inlagranti  jednu politickou figuru, ať už je nadaná jakoukoliv mocí, je přitom pochopitelně snadnější, než zesměšnit celou politickou stranu.

I proto v zemích se slabšími demokratickými tradicemi se nakonec přímo volení prezidenti uchylují k  potlačování svobody médií a vážnost si snaží vynutit pečlivě režírovanými vystoupeními, jak to dělá třeba ruský Vladimír Putin. Dokonce i v zemi, jako jsou demokratické USA, spotřebuje prezidentský tým spoustu času na budování téměř byzantského obrazu prezidentovy vážnosti.

Jak zaznívá i v dnešní francouzské debatě, parlamentní systém má jistě své problémy, ale je založen na pluralitě, a tudíž alespoň nějaké vzájemné kontrole stran. Když se jedna zesměšní, těžiště systému se nepropadne do nicoty.

Bylo by proto na místě brát v našich diskusích o posílení role rezidenta v úvahu i toto riziko--navíc s douškou, že mocný prezident vzešlý z nevyzrálých reálií postkomunismu má větší předpoklady se zesměšnit, a učinit tak těžiště moci ještě více „nesnesitelně lehkým“, než se to povedlo ve Francii Hollandovi.  

A pak je zde ještě jedno, větší nebezpečí. Vykazuje-li politická kultura většiny postkomunistických zemí patologické rysy, včetně rozsáhlé politické korupce, není prostě jasné, proč právě volba silného prezidenta by měla vygenerovat jakousi „čistou“ osobnost.

 Mnohem pravděpodobnější je, že tytéž lobbistické a mafiánské zájmy, které dnes v postkomunistických zemích deformují stranickou i parlamentní politiku, prosadí do funkce prezidenta, který je skutečným těžištěm moci, svého představitele. A ten už z podstaty věci bude tendovat spíše k autokracii než k demokracii.

Právo, 25.1.2014