Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Plukovníci, podplukovníci, politici

Plukovníci, podplukovníci, politici

Pokud budeme věřit politikům, vládnou nad českou politikou plukovníci a podplukovníci. Naposledy s touto noční můrou přišel premiér Petr Nečas, který při interpelacích v Poslanecké sněmovně odpověděl na dotaz opozičního politika, zda neuvažuje o demisi v souvislosti s obviněním bývalé ministryně Vlasty Parkánové z trestného činu, takto:

Kromě toho mi dovolte říci poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků, to asi by nebyl ten správný krok.

Nečasovo vyjádření bychom mohli samozřejmě odbýt jako poněkud nešťastný výrok politika, který si nestačil pořádně promyslet, co chce vlastně říct, kdyby ovšem svůj výrok neuvedl tvrzením, že jde o „tvrdou a jasnou tezi“. 

Jako polehčující okolnost bychom také mohli vzít v úvahu fakt, že premiér měl patrně na mysli jen tolik, že žádná vláda, ani ta jeho, nerezignuje pouze na základě toho, že policie obviní jednoho vysoce postaveného politika z vládního tábora.

Jenže bohužel Nečasův výrok nelze tak úplně vyjmout z širšího kontextu. Nečasův vládní kolega, ministr financí Miroslav Kalousek, přispěchal totiž v souvislosti policejní žádostí o vydání Parkanové, která je členkou Kalouskovy TOP 09, s teorií o policejní zvůli. 

Nedávno naopak mluvil plameně o policejní zvůli během své obhajoby v Poslanecké sněmovně bývalý středočeský hejtman David Rath, obviněný z převzetí úplatku. Ten argumentoval, že se stal obětí důmyslného spiknutí plukovníka Kubiceho, v současnosti ministra vnitra.

Je zajímavé, že Rathova obvinění na adresu Kubiceho vládní politici odmítli jako blábol, s jehož pomocí se snaží Rath svojí kauzu zpolitizovat. Když ale policie požádala o vydání významné představitelky vládního tábora, zabředli naopak do konspiračních teorií o policejní zvůli sami.

O čem to svědčí? Je možné, jak by se mohlo zdát z Nečasových a Kalouskových temných náznaků, že máme co do činění s policejní zvůlí, ba možná dokonce se spiknutím? Občasný pozorovatel české politiky, například nějaký zahraniční novinář, by mohl na základě jejich výroků klidně usoudit, že žijeme téměř v jakémsi policejním státě. 

Nebo jde spíše jen o výraz podráždění nad tím, že policie, zřejmě povzbuzená úspěchem v kauze Rath, si snad myslí, že může „beztrestně“ obviňovat i vládní politiky? 

Koneckonců Nečas i Kalousek znějí tak trochu, jako by si stěžovali, že policie, která v minulosti nepředváděla výjimečné výkony, pokud šlo o boj s korupcí ve vládním táboře, je najednou jako utržená z řetězu. O tom, že jim vadí právě a především obvinění vládního politika, svědčí skutečnost, že policejní zákrok vůči Rathovi ohodnotili bez zaváhání jako bezchybný výkon spravedlnosti.

Místopředseda sociální demokracie Lubomír Zaorálek si vcelku pochopitelně nenechal rozpor v Nečasově jednání ujít, když řekl, že pokud skutečně existuje "banda plukovníků", je to vážné a sněmovna by se tím měla zabývat. 

Podle Zaorálka se opozice obává, že může jít o zastrašování: "Není to náhodou tak, že pan premiér říká: bacha, bacha, jestli nám sáhnete na jednoho z našich, tak končí legrace?" Zaorálek by si prý nerad myslel, že když sněmovna požádá o vydání nějakého opozičního politika, tak je to boj s korupcí, a když požádá o vládního politika, tak je za tím banda plukovníků. 

Je možné nabídnout dvě teorie, které Nečasovy výroky na adresu „plukovníků a podplukovník“ osvětlují. Jedna zní, že ve vládním táboře vskutku stoupá nervozita z možnosti, že policie, která byla kritizována v případu Rath za to, že vynaložila na české poměry nezvyklé úsilí tohoto opozičního politika dopadnout, bude nyní chtít ukázat, že si troufne i na politiky vládní. 

Zaorálek může tak mít díl pravdy, když naznačuje, že se premiér vlastně snaží policii zastrašit. Jinak lze těžko vysvětlit, že když se policie pustí do vyšetřování opozičních politiků, premiér si mne ruce nad tím, jak se konečně začíná prosazovat právní stát a boj s korupcí, ale když se policie dotkne politika vládního, je z ní parta plukovníků, která by chtěla určovat, kdo bude sedět ve vládě.

Vzhledem k tomu, že v českých poměrech má vládní tábor poměrně silné nástroje k tomu, aby dění v policii ovlivňoval, například výběrem policejního prezidenta, jsou Nečasova slova vskutku daleko za hranou toho, co by premiér v demokratické zemi měl kdy vypustit z úst.

Druhá teorie je stejně deprimující jako ta první. Je totiž možné, že policie, vystavená v minulosti politickým tlakům do té míry, že se občas zdálo, že v ní mezi sebou bojují o vliv zastánci vládního tábora se zastánci opozice, je už skutečně prostředím podobném podsvětí, takže v ní soupeří různé party plukovníků a podplukovníků. Pokud si je Nečas takového stavu vědom, měl by začít neprodleně konat. 

S trochou nadsázky to trefně shrnul předseda komunistů Vojtěch Filip: „Buď premiér Nečas neví, co mluví, a pak nemůže být premiérem, nebo ví, že se chystá policejní či jinak ozbrojený puč, a pak bych od premiéra očekával činy, a ne řeči.„ 

Je smutné, že absurdnost slov premiéra je taková, že chtě nechtě musíme dát za pravdu předsedovi strany, jejíž předchůdkyně ví o pučích a policejní státu své. 

Deník Referendum, 19.6.2012