You are here: Home Members redaktor's Home Podivný ústavní svět Aleše Gerlocha

Podivný ústavní svět Aleše Gerlocha

Prezident Miloš Zeman před časem nominoval do funkce ústavního soudce experta Aleše Gerlocha.

Nominace se setkala s nesouhlasnou reakcí v části právnické obce, některých politických stran i expertů. Senát nakonec po emotivní debatě nominaci zamítl.

Hlavním důvodem byla Gerlochova předchozí spolupráce s Hradem, při níž pomáhal formulovat některá kontroverzní stanoviska Kanceláře prezidenta republiky. Mnohé popudil také Gerlochův několik let starý návrh přepsat preambuli ústavy tak, aby místo občanské definice české státnosti stanovila, že „Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty.”

A byla zde také Gerlochova minulost: dlouholeté členství v komunistické straně během doby normalizace, či spekulace o jeho spolupráci s komunistickou tajnou policií. Potřebnou většinu senátorů pro podporu nominace prezident tak nakonec nezískal ani navzdory tomu, že je Gerloch řadou svých kolegů považován za kvalitního ústavního experta.

Prezident zamítnutí Gerlochovy nominace opakovaně kritizoval jako nemístnou politizaci celé záležitosti. Senátoři, kteří hlasovali proti nominaci, si podle něj chtěli užít pětiminutovku slávy. Tím by celý případ mohl skončit i pro Gerlocha, který se mohl spokojit s tím, že nemalá část veřejnosti bude jeho odmítnutí vnímat podobně jako Zeman.

Jenže Gerloch se bohužel začal v poslední době k odmítnutí své nominace vyjadřovat v médiích. A to způsobem, který dává za pravdu těm z jeho kritiků, kteří tvrdili, že ústavu chápe velmi účelově, a i proto byl v minulosti ochoten podpořit některé sporné prezidentovy výklady nejvyššího zákona země.

V rozhovoru pro Lidové noviny Gerloch kupříkladu tvrdil, že Senát si špatně vykládá ústavu, když prezidentovu nominaci podrobuje důkladnému zkoumání. Když ústava stanoví, že „prezident jmenuje ústavní soudce se souhlasem Senátu“, měli tím podle něj tvůrci ústavy na mysli údajně jen formální schválení prezidentovy nominace.

To ovšem z formulace „se souhlasem Senátu“ v žádném případě nevyplývá. Tam, kde ústava předpokládá jen formální autorizaci rozhodnutí jedné ústavní instituce jinou, používá mnohem jednoznačnější jazyk. Stanoví tak kupříkladu, že prezident jmenuje a odvolává ministry na návrh premiéra.

Prezidentovi tato formulace nedává podle většiny ústavních expertů téměř žádný prostor k odmítnutí premiérova rozhodnutí, což ovšem neodradilo prezidenta Zemana od toho, aby v minulosti odmítal premiérovo rozhodnutí formálně potvrdit. Gerloch se proti takové účelové interpretaci ústavy nijak aktivně nestavěl.

Je tedy s podivem, že v případě své vlastní nominace na ústavního soudce naopak trvá na tom, že Senát měl prezidentovo rozhodnutí jen formálně orazítkovat, ač ústava výslovně vyžaduje „souhlas“ Senátu.

A nemůže to být ani jinak, protože Senát je na rozdíl od prezidenta kolektivní instituce čítající 81 senátorů, v níž se hlasuje, takže od něj není jen formální souhlas možné ani požadovat. Což není případ prezidenta, který má být  v případě svých některých kroků jen jakýmsi nejvyšším notářem.

Gerloch by toto vše měl jako ústavní expert vědět. To, že v reakci na odmítnutí své nominace dál dosti cynicky ohýbá výklad ústavy tak, aby byl konformní s prezidentovým účelovým viděním, jen potvrzuje, že Senát udělal dobře, když jeho nominaci zamítl.

ČRo Plus, 14.5.2019