Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Podivný způsob politického léta v Čechách

Podivný způsob politického léta v Čechách

Čeští politici strávili v podstatě celý červen a červenec dohadováním o nové vládě. Tvrdí se, že výsledky voleb byly patové. Ve skutečnosti, „patové“ bylo především přemýšlení politiků.

 

Nejrealističtější řešení: velká koalice

 

Ačkoliv výsledky voleb umožňovaly jediné většinové řešení—velkou koalici občanských a sociálních demokratů—pustil se Mirek Topolánek coby předseda vítězné ODS do sestavování menšinové vládní koalice sestávající z ODS, lidovců a zelených. Protože tato středo-pravá koalice, opírající se o 100 poslanců v dvousetčlenné Poslanecké sněmovně, nemohla ovšem vzniknout bez podpory ČSSD, koaliční partneři se snažili přesvědčit ČSSD, že by se měla zachovat státotvorně.

 

ČSSD ovšem neměla k takové „státotvornosti“ žádné důvody. Nejenže na ní ve volební kampani vylili političtí soupeři spoustu politické špíny, včetně tzv. Kubiceho zprávy, ale navíc jí už dopředu zařadili do jednoho tábora s komunisty. Volební kampaň pravice se opírala o mobilizační rétoriku, v níž byla ČSSD vykreslována jako spojenec KSČM. ODS si dokonce nechala vyrobit volební šot, v němž strašila vládou KSČSSD.

 

Problémem byla i Topolánkova vyjednávací taktika po volbách. Ačkoliv bylo hned po vyhlášení výsledků voleb jasné, že program trojkoalice bude podléhat schválení ČSSD, koaliční program zcela ignoroval programové priority ČSSD. Topolánek se řídil heslem „berte nebo nechte být“. ČSSD se tedy vcelku logicky rozhodla, že menšinovou vládu trojkoalice nepodpoří. Teprve více než šest týdnů po skončení voleb se ODS a její partneři rozhodli, že budou s ČSSD o koaličním programu jednat.

 

Boj o předsedu Poslanecké sněmovny

 

Boj se ovšem nevedl jen o vládu, ale také o vedení Poslanecké sněmovny. Post předsedy PS se stal důležitým zejména proto, že předseda PS jmenuje premiéra, pokud ve dvou předešlých pokusech nezískají důvěru vlády jmenované prezidentem. Jelikož prezident Václav Klaus už dopředu vyhlásil, že v druhém pokusu o sestavení vlády nemíní dát šanci předsedovi druhé nejsilnější strany, rozhodla se ČSSD, že musí post předsedy PS za každou cenu získat.

 

Při vyrovnaném poměru sil se tak PS několikrát marně pokoušela zvolit nové vedení. Jelikož podle ústavy dosluhující vláda nemůže rezignovat, dokud nové vedení PS není ustaveno, vytvořil se vskutku dokonalý politický pat, hraničící s ústavní krizí.

 

Faktor Topolánek

 

Politická paralýza byla ovšem zapříčiněna především tvrdohlavostí, s níž Topolánek prosazoval vznik menšinové vlády. Projekt středopravé vlády byl pro něj od začátku otázkou politického bytí a nebytí, protože si už během volební kampaně přibouchl dveře k ostatním alternativám, když tvrdil, že pokud ODS nebude schopna realizovat svůj pravicový program, raději rezignuje na post předsedy ODS.

 

Vyloučil též explicitně velkou koalici, čímž ovšem poskytl skvělou příležitost pragmatičtějším politikům v ODS, jako jsou Pavel Bém nebo Vlastimil Tlustý. Ti tak mohli jen v klidu čekat, až Topolánkův don quichotský pokus ustavit menšinovou vládu s podporou strany, kterou si svými výroky před volbami zásadním způsobem znepřátelil, ztroskotá.

 

Role prezidenta

 

Důležitou roli v celém procesu sehrál i prezident Václav Klaus, který odmítl následovat příkladu Václava Havla, jenž se po každých volbách aktivně zapojil do sestavování nové vlády. Pasivní role Klause by nebyla problém v situaci, kdy by jeden politický tábor získal jasnou většinu. V situaci, kdy si straničtí politici nevěděli s povolebním patem rady, byla pasivita Klause kontraproduktivní.

 

Byl to koneckonců zejména on, kdo mohl už po několika týdnech neúspěšných vyjednávání říci, že voliči (bohužel) rozdali karty ve volbách tak, že jediným stabilním řešením je nějaká forma velké koalice. Mohl to být prezident (kterého by nebylo možné obviňovat ze zrady na voličích), kdo mohl buď podpořit plně politickou velkou koalici nebo nějakou formu úřednické vlády, která by vedla zemi k předčasným volbám.

 

Klaus hrál ovšem svou vlastní hru. Už před volbami bylo jasné, že pro jeho šance být znovu zvolen prezidentem v roce 2008 by byla nejlepším povolebním uspořádáním velká koalice. Jenže právě proto, že byl Klaus už dopředu identifikován coby zastánce tohoto řešení, musel se po volbách chovat tak, jakoby řešení bylo plně v rukou stranických politiků. Kdyby pomáhal aktivně vzniku velké koalice, byl by nepochybně obviněn, že se snažil o specifické povolební uspořádání nikoliv kvůli zájmům země, ale kvůli zájmům svým.

 

Změna volebního systému?

 

Jedním důsledkem zablokované politické situace jsou také četné úvahy o změně volebního systému. Málokdo ovšem klade otázku, jak reálná taková změna je.

I kdyby totiž nakonec vznikla nějaká forma velká koalice mezi ODS a ČSSD, jejímž jedním úkolem by bylo změnit volební systém, měla by velká koalice potřebnou ústavní většinu jen v PS. V Senátu chybí ODS a ČSSD k ústavní většině několik hlasů. Na změnu volebního systému s pomocí ústavního dodatku by tak bylo možné reálně pomýšlet jen v případě, že by ODS a ČSSD výrazně v Senátu posílily v podzimních senátních volbách.

 

Volební systém by samozřejmě bylo možné změnit i tak, že by změny zůstaly v rámci současné ústavní úpravy, která vyžaduje, aby se do PS volilo na základě systému poměrného zastoupení. Jenže pokud by takové změny zašly příliš daleko ve směru většinového systému, Ústavní soud by mohl—stejně jako v roce 2000—takové změny zrušit.

 

Předčasné volby?

 

Jedním z možných řešení jsou i předčasné volby. Jenže předčasných voleb se politici po právu bojí, protože je pravděpodobné, že voliči by neschopnost politiků nekomunistických stran najít řešení v předčasných volbách řádně „ocenili“. Je tak velmi pravděpodobné, že by si výrazně polepšila KSČM.

 

Není také jisté, že by se do PS znovu dostali zelení, kterým mnozí voliči dali své hlasy coby „nesystémové straně“ straně. Mnoho levicově liberálních voličů též není spokojeno se spojenectvím zelených a ODS.

 

A je zde ještě jeden faktor. ODS a lidovci částečně těžili ze silné protikomunistické kampaně, jejíž součástí bylo tvrzení, že ČSSD s KSČM cynicky kooperuje. Po volbách ovšem ODS i lidovci několikrát ukázali, že například při volbě vedení PS by komunistickou podporou nepohrdli. Prezident Klaus navíc prolomil letité tabu a pozval si k rozhovorům o nové vládě i předsedu KSČM. Protikomunistická karta v rukou ODS a lidovců ve volební kampani před předčasnými volbami by tedy vypadala dosti licoměrně.