You are here: Home Members redaktor's Home Podpora pro krajní pravici a levici se nemění

Podpora pro krajní pravici a levici se nemění

Průzkumy stranických preferencí naznačují v poslední době poměrně radikální posuny, pokud jde o postavení politických subjektů, které tvoří hlavní proud české politiky. Celková podpora pro strany krajní pravice i krajní levice ale zůstává v podstatě stejná, což je vzhledem k již rok trvající krizi dobré znamení.

Celková voličská podpora pro nesystémové strany jak na pravém tak na levém okraji politického spektra se u nás již léta nemění. Ustálila se na patnácti až osmnácti procentech, v jejichž rámci se mění jen podpora pro jednotlivé strany.

Krajní pravice je u nás zastoupena v parlamentní politice primárně dvěma subjekty --hnutím Spravedlnost a přímá demokracie Tomia Okamury a Trikolórou Václava Klause mladšího. Krajní levici dlouhodobě reprezentují v parlamentu komunisté.

Přežívající dělení politického extrémismu na krajní pravici a krajní levici je v dnešní době ovšem poněkud umělé. Ať už jsou tyto strany formálně řazeny k pravici nebo levici, spojují je podobné názory: protievropská a obecně protizápadní rétorika, protiimigrační, často xenofobní postoje, zpochybňování naších spojeneckých svazků, a obecně nedůvěra v liberální demokracii. A mnohé se dnes neliší ani v  tom, co tradičně dělilo pravici od levice: tedy zda má být role státu spíše větší, pečovatelská, anebo zredukovaná na minimum.

Od rozpadu Republikánské strany Miroslava Sládka, hrála mnoho let roli hlavního lapače voličů s extrémními názory a antisystémovými postoji  KSČM.  Ta v době svého největšího vzepětí po roce 1989 získala ve sněmovnách volbách v roce 2002 více než osmnáctiprocentní voličskou podporu.

Později se tato podpora začala drobit mezi více stran. Kupříkladu v roce 2010 komunisté získali ve volbách přes 11 procent hlasů, Suverenita-blok Jany Bobošíkové téměř čtyři procenta hlasů a Dělnická strana více než jedno procento hlasů. Přičteme-li k tomu zisky několika dalších nesystémových subjektů s podporou pod jedním procentem hlasů, přiblížíme se opět k osmnácti procentům celkové voličské podpory.

Vybočením byly volby v roce 2013, kdy nespokojenost voličů s tradičními stranami nejen katapultovala do politiky populistické hnutí ANO, ale přispěla i k celkovému posílení krajní pravice a levice. Úsvit Tomia Okamury získal téměř 7 procent hlasů, zatímco KSČM téměř 15 procent hlasů, dohromady tedy téměř čtvrtinu voličských hlasů. Ve volbách v roce 2017 se ale společný zisk KSČM a Okamurovy nové strany, SPD, vrátil zpět k magické hranici osmnácti procent.

Průzkumy stranických preferencí od té doby ukazují, že preference pro KSČM, Trikolóru a SPD jsou spojité nádoby. Když posílí jedna nebo dvě z těchto stran, oslabí další natolik, že celkový součet preferencí všech těchto stran se pohybuje okolo zmíněných osmnácti procent.

Leckdo může samozřejmě namítnout, že nesystémovým subjektem je i hnutí ANO, stejně jako jím byly Věci veřejné před ním. Je ale možné argumentovat, že tato populistická hnutí nejsou antisystémová, protože páteř jejich programu a rétoriky netvoří útoky na EU a naše spojenecké svazky nebo otevřené zpochybňování liberální demokracie. Spíše jen občas populisticky využívají některé prvky z arsenálu stran krajní pravice i levice, jako je xenofobie, a neštítí se s nimi účelově spolupracovat.

To, že se velikost voličské podpory stran krajní pravice a levice dlouhodobě drží pod zhruba osmnácti procenty, je ale pro českou demokracii dobrá zpráva. A ani před nadcházejícími volbami, navzdory hluboké krizi, zatím nic nasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit.

ČRo Plus, 20.3.2021