Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Pohled na mnichovský diktát z druhé srany

Pohled na mnichovský diktát z druhé srany

Výročí mnichovského diktátu, na jehož základě bylo Československo donuceno odstoupit Německu rozsáhlá pohraniční území, se v naší zemi obvykle připomínají dosti šablonovitě. V pozadí je příběh, sdílený většinou Čechů, že jsme se v roce 1938 stali víceméně bezmocnou obětí nejen nacistického Německa, ale též obětí zrady demokratických mocností Evropy—Velké Británie a Francie, přičemž Francie zradila i svoje spojenecké závazky vůči Československu.

 

Druhým sdíleným příběhem je zrada sudetských Němců. Bez zrady německých spoluobčanů by Hitler jen těžko hledal důvody Československo zničit.

 

Oba tyto příběhy jsou pak doprovázeny otázkou, zda se Československo mělo bránit. Z různých odpovědí na tuto otázku se také odvíjí hodnocení československého prezidenta v době Mnichova Edvarda Beneše i dalších politiků.

 

Při 70. výročí Mnichova se ovšem v některých hodnoceních vynořily  znepokojivé otázky, což je pozitivní. Zejména proto, že jsme si je zatím příliš nekladli, ačkoliv bychom si je v zájmu pochopení své minulosti—a tedy i poučenějšího chování v budoucnosti--klást měli.

 

Tak především někteří historici i politici, jako třeba místopředseda Senátu Petr Pithart, upozornili na to, že zahraniční politika Československa reagovala nedostatečně už v roce 1925 na dohodu evropských mocností dosaženou v Locarnu, v níž byly potvrzeny západní hranice Německa, tak jak je narýsovaly dohody válečných vítězů po 1. světové válce, ale nikoliv východní hranice Německa. Někteří autoři dokonce tvrdí, že československá zahraniční politika, v té době pod vedením Beneše, tuto dohodu tajila.

 

Až dosud se také málo diskutovalo o tom, zda Československo, tak jak bylo vytvořeno po 1. světové válce, vůbec mohlo přežít. Jinými slovy, neklade se otázka, zda vytvoření české části Československa v hranicích historického Českého království (což znamenalo zahrnout do hranic nového státu i tři milióny Němců) a víceméně umělé připojení Slovenska i podkarpatské Ukrajiny k tomuto území nemělo v sobě zakódovanou budoucí krizi.

 

Meziválečné Československo bylo sice demokratická země, ale udržování státu, v němž by spolu mohly a dlouhodobě chtěly žít tak různé a početné národnostní skupiny, z nichž se země skládala, by byl složitý úkol i pro dnešní vyspělé demokracie. Čeští politici, kteří hráli v Československu prim, navíc zpočátku nepřistupovali příliš citlivě ani k sudetským Němcům, ani ke Slovákům.

 

Když se mluví o zradě sudetských Němců, je se třeba ptát, zda jim meziválečné Československo bylo schopno nabídnout přijatelný politický domov, když už většina z nich měla za to, že etnicky a kulturně mají kořeny spíše měmecké.

 

Za zradu, přinejmenším na československé demokracii, může být samozřejmě považována ochota sudetských Němců vidět spasitele právě v Hitlerovi a v jeho nacistickém Německu. Zároveň je ovšem pravděpodobné, že problémy s německým obyvatelstvem v pohraničí by sílily i bez Hitlera. Navíc, již zmíněná dohoda z Locarna byla dokladem, že si vítězné mocnosti z 1. světové války uvědomovaly, že v hranicích nově, a často dosti uměle vytvořených států ve střední Evropě uvízlo příliš mnoho Němců na to, aby tyto hranice bylo možné s klidným svědomím jednou provždy zabetonovat mezinárodními dohodami.

 

Dalším problémem, o kterém se málo mluví, je pevnost, či spíše nepevnost spojeneckých smluv, které vyjednal pro Československo Beneš. Každá taková smlouva je totiž nejenom kusem papíru, ale také žitým vztahem. Ačkoliv Francie byla v té době zemí zaslíbenou pro československé intelektuály a umělce, v politické rovině nebyly vztahy mezi Československem a Francií výrazně nadstandardní.

 

Stejně problematické pak byly iluze, které o sobě Československo mělo. Politici i intelektuálové viděli Československo nejen jako výjimečnou zemi, ale i jako miláčka Západu, kterému západní mocnosti rády přispěchají na pomoc. Tento mesianistický komplex, který se v českých dějinách opakuje, znemožňoval vidět situaci v Evropě realisticky.

 

Například skutečnost, že Francie v meziválečném období nedostatečně modernizovala svou armádu, a i když se zavázala, že by v případě napadení  přišla Československu na pomoc, přijala výrazně defenzivní doktrínu, ztělesněnou budováním Maginotovy linie. Českoslovenští politici si nejspíš uvědomovali, že Francie bude schopna dostát závazkům z Velké dohody jen v případě, že jí na základě vlastních dohod s Velkou Británií, podpoří britská armáda, ale nedá se říci, že by Československo nějak nadprůměrně kultivovalo vztahy s Velkou Británií. To, že mohl nakonec Neville Chamberlain prohlásit, že Československo je vzdálená země, o níž nic nevíme, nebyl jistě jen důsledek britské ignorance.

 

O Československu v 30. letech minulého století je tak možné říct to, co platí i dnes o České republice. Země sice měla různé spojenecké dohody, ale neměla skutečné přátele. A pokud je měla, bylo tomu tak, dokud byl prezidentem Masaryk. Snaha Beneše zvýšit po nástupu Hitlera naši bezpečnost smlouvou se Sovětským svazem byla naivní.

 

Tzv. zradu západních mocností je možné posuzovat podobně jako tzv. zradu sudetských Němců. Byla to určitě zrada demokracie v podobě obětování demokratického Československa v naivní snaze zajistit si mír s diktátorským režimem v Německu.

 

Jak připomíná například historik Milan Hauner, Francie i Británie odmítaly vidět, že Hitler s nimi hraje nečistou hru, když s pomocí sudetoněmeckých předáků stupňuje své požadavky, a několikrát se tak opakovala situace, kdy  politici v Praze přistoupili na požadavky sudetských Němců, ale ti v koordinaci s Hitlerem dohody na poslední chvíli vždy odmítli, a chtěli víc.

 

Zároveň ale zejména Beneš iritoval jak Francouze, tak Brity tím, že jednal za jejich zády. Zdá se, že Beneš značně přeceňoval své vlastní síly, ale také oslaboval vyjednávací pozici spojenců. Z dobových záznamů vyplývá, že zejména francouzští politici byli nevypočitatelným jednáním Beneše ve dnech krize značně frustrováni.

 

To, jak malou míru loajality ke svému československému spojenci cítili, ukazuje i skutečnost, že když bylo 21.září 1938 dosaženo dohody o odstoupení těch území Československa, na nichž žilo více jak 50 procent Němců, a Hitler vzápětí začal klást další požadavky, Francie i Británie nechaly Československo mobilizovat bez vážného úmyslu skutečně mu přijít na pomoc. Mobilizaci využily jen jako formu nátlaku. Hitler ustoupil a dohoda z 21. září byla stvrzena mnichovským diktátem 29. září.

 

Příběhy o zradě ze strany Francie a Velké Británie, jakož i příběh o zradě německých spoluobčanů, byly už odvyprávěny mnohokrát, stejně jako byla nesčíslněkrát položena otázka, zda jsme se měli bránit. Možná bychom se ale měli zaměřit také na otázky, jak životaschopný byl československý stát, tak jak byl vtvořen po 1. světové válce, jak realistická byla československá zahraniční politika, a zda Češi nepřispěli k destrukci svého státu sami. Příběh o tom, jak jsme se zase jednou stali obětí mocnějších, totiž nenabízí východiska do budoucnosti.

 

ČRo 6, 30.9.2008