Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Politická budoucnost Víta Bárty

Politická budoucnost Víta Bárty

„Můj čas ještě nepřišel“, prohlásil Vít Bárta, když oznámil, že proti původním plánům nebude kandidovat na hejtmana Západočeského kraje. Faktický lídr Věcí veřejných si evidentně neuvědomuje, že v jeho případě budoucnost už byla. Jeho čas už nepřijde, a pro českou politiku je to dobře.

 Stačí, abychom se podívali na důvody, kterými Bárta svoje rozhodnutí zdůvodnil. Tento zatím za uplácení nepravomocně odsouzený politik prý netušil, že bude tak dlouho trvat, než dojde k odvolacímu řízení. Byl prý také překvapen, když jen několik dní po oznámení jeho rozhodnutí kandidovat v Západočeském kraji oznámila místopředsedkyně Věcí veřejných Karolína Peake, že ze strany odchází. To prý Bártu poněkud zviklalo a jeho rozhodnutí nekandidovat nyní konečně uzrálo.

 Kdyby Bárta měl mít ještě třeba jen teoretické šance se do vysoké politiky vrátit v nějaké důstojné roli, musel by hned po vynesení rozsudku v první instanci oznámit, že se z politiky úplně stahuje až do doby, než bude jeho proces zcela u konce. O návratu by snad mohl případně uvažovat teprve v okamžiku, kdy by byl v odvolacím řízení definitivně očištěn.

 Jenže v případě politika Bárty by dokonce i takové očištění nebylo zárukou, že se mu návrat do nějaké významnější role v politice podaří. Zdá se, že mu dodnes zcela uniká, že svoji politickou budoucnost pohřbil vlastně ještě před vstupem do politiky, když na tajně pořízené nahrávce pro zaměstnance své bezpečnostní agentury ABL popisuje vstup do politiky jako způsob, jak naplnit ekonomické cíle své firmy.

 V české politice jsme zvyklí na leccos, ale vytvoření politické strany jako de facto vnitropodnikové divize mocné bezpečnostní agentury, to je přeci jen silné kafe.

 Bárta měl jakousi šanci se od této strategie distancovat, když se mu jeho záměr vstoupit do politiky podařilo naplnit. Mohl samozřejmě v případě, že by se zmíněná nahrávka objevila, argumentovat, že se jen nerozvážně rozpovídal na setkání se zaměstnanci. To by si ale musely Věci veřejné počínat po svém volebním úspěchu jinak, než jak je režíroval právě Bárta.

 Ačkoliv jeho strana ve volbách uspěla s heslem boje proti politickým dinosaurům a korupci, vstoupila po volbách do koalice s politickými dinosaury z Občanské demokratické strany a boj s korupcí odsunula na druhou kolej. Přesně v intencích Bártova původního záměru se Věci veřejné zajímaly o ta ministerstva (vnitro, dopravu a místní rozvoj), kde se lze dostat k citlivým informacím a kde lze dohlížet na největší státní zakázky i toky evropských peněz.

 Sociálně laděné akcenty v jejich volebním programu byly vyměněny za vládní program bezduchých škrtů. Není divu, že mnoho voličů Věcí veřejných se od strany začalo odvracet už krátce po vstupu do pravicové vlády.

 Lze argumentovat, že když už se Bárta, coby faktický majitel strany-firmy, rozhodl do vládní koalice vstoupit, mohl si uchovat jakési renomé, kdyby alespoň Věci veřejné ve vládě ukázaly loajalitu. Jenže véčka se stala téměř okamžitě hlavním zdrojem vládních krizí, a rozpadu vlády zabránilo na konci roku 2010 jen jejich narychlo uzavřené, a pro mnohé překvapivé spojenectví s prezidentem Klausem, který se vzepřel snahám premiéra Petra Nečase vyhodit některé ministry za Věci veřejné z vlády.

 Téměř dvouleté působení Věcí veřejných ve vládě se dá nejlépe popsat jako chaos. Jejich oficiální lídr Radek John odešel z čela ministerstva vnitra s puncem odborné neschopnosti, podobně si vedl i ministr školství Josef Dobeš, který ovšem navíc stačil způsobit v resortu značné škody.

 Mezitím byly Věci veřejné zmítány vnitřními spory, odchody některých politiků, a nakonec i obviněními z vnitrostranické korupce. Zatímco se Bárta poněkud stáhl do pozadí, ze strany přicházely zprávy, že si nadále udržuje nad svou stranickou firmou pevnou kontrolu. Někteří analytici i bývalí členové popisovali Věci veřejné jako politickou sektu.

 Když tedy nyní Bárta oznamuje, že jeho čas ještě nepřišel, a proto nebude nakonec kandidovat na hejtmana, nezbývá než se s údivem a obavami dohadovat, co by po tom všem, co už přišlo, mohl mít ještě na mysli. Naštěstí je nepravděpodobnější vysvětlení zcela jednoduché: Vít Bárta má, podobně jako řada dalších lidí v české politice, výrazně snížený práh pro sebekritiku a realistické posuzování skutečnosti. I po všem, co už předvedl, má za to, že se mu ubližuje,a  že se země bez jeho působení v politice neobejde.

 Je smutné, že podobnou míru ztráty kontaktu s realitou ukazují i některé veřejně známé osobnosti, které se rozhodly v podzimních volbách kandidovat za to, co z Věcí veřejných zbývá. Spisovatelka Lenka Procházková, režisér Vít Olmer, nebo dokonce i poněkud podivínská farmářka Ludmila Havránková by snad mohli být zajímavými kandidáty na kandidátkách jiných stran. Jejich kandidatura zaVěci veřejné jim, a zejména jejich politickým ambicím, jen ublíží.

 Čas Víta Bárty už přišel ve volbách v roce 2010, a žádný další už nepřijde, protože svoje politické i lidské renomé důkladně zruinoval. Osobnostem, kteří chtějí hájit svoji politickou agendu s pomocí Bártovy strany, bohužel hrozí to samé.

ČRo 6, 8.8.2012