Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Politické dopady reformy veřejných financí

Politické dopady reformy veřejných financí

„Soubor opatření“, které Poslanecká sněmovna přijala na návrh vlády 21. srpna s cílem ozdravit státní finance, má z politického hlediska především symbolickou hodnotu. Ekonomické dopady balíku vládních opatření jsou totiž kvůli velké míře improvizace a nedostatku vnitřní koherence „reforem“ dosti nejasné.

 

Pro vládní koalici spočívá zmíněná politická symbolika v tom, že schválením balíku zdánlivě plní své sliby, že bude vládou reformní. Vznik křehké vládní koalice občanských demokratů, lidovců a zelených na úkor projektu velké koalice ODS a sociální demokracie byl veřejnosti „prodán“ s tím, že vláda buď prosadí reformy nebo odstoupí. „Reformy“ se tak staly jakýmsi politickým opodstatněním existence koalice, která jinak dávala malý smysl.

 

V symbolické rovině byl vládní slib přijetím balíku vládních opatření naplněn. Jenže vládní koalice musela za přijetí těchto opatření zaplatit cenu, která se může ukázat jako politicky příliš vysoká.

 

Možná největším problémem je skutečnost, že schválená podoba první fáze reformy státních financí ve skutečnosti není reformou. Řečeno jinak: nesměřuje k jádru problému, který měla řešit (tedy k zásadním změnám ve struktuře a výši mandatorních výdajů státu), ale upnula se na experimenty s příjmovou stránkou, tedy s daněmi.

 

Pro průměrného občana je balík vládních opatření poměrně nesrozumitelný. S tím, jak se bude uvádět do praxe, si ale stále více lidí bude uvědomovat, že „reforma“ v podstatě jen přestrukturovala daňový systém. Snížení přímých daní vykompenzovala zvýšením daní nepřímých, takže celková daňová zátěž se pro průměrného občana příliš nezmění. Zároveň reforma přesunula břemeno tohoto kroku na střední třídy, protože výrazné snížení přímých daní pomůže především zhruba 20 procentům nejbohatších Čechů.

 

Tento asociální aspekt reformy daňového systému se lidí dotkne teprve až s odstupem času a pro strany vládní koalice může mít nepříjemné politické důsledky. Tento efekt může být posílen i skutečností, že balík vládních opatření, jak už bylo řečeno, vlastně neřeší hlavní problém státu—tedy restrukturalizaci státních výdajů. Pokud vláda poměrně rychle nepřijme reformy i v této oblasti, může se stát, jak upozorňují ekonomové, že už v roce 2009 upadne země do dluhové pasti. Příjmy státu totiž zůstanou v podstatě stejné, nebo mohou kvůli snížení přímých daní i poklesnout, zatímco mandatorní výdaje v absolutních číslech dále porostou, pokud nedojde ke skutečným reformám.

 

To, že vládní koalice nakonec nenašla odvahu udělat opravdové reformy, se tedy vládním stranám může politicky vymstít, protože vláda může mít už v roce 2009 vážné problémy se sestavením státního rozpočtu. Mnoho příslušníků střední třídy, na kterých bude ležet hlavní břemeno změn, se začne oprávněně ptát, k čemu tzv. reforma vlastně byla.

 

Polovičatost a nesrozumitelnost schválených změn už způsobila politické škody uvnitř vládních stran. Zejména největší vládní strana, ODS, se ocitla na pokraji vážné krize. Reformní platforma Vlastimila Tlustého, která kladla ještě větší důraz než zbytek ODS na symboliku snižování daní „za každou cenu“, se totiž cítí do jisté míry podvedena tím, že jí před hlasováním o balíku opatření byly slíbeny změny v daňových úlevách, které ovšem téměř hned po úspěšném přijetí vládního balíku zpochybnil lidovecký ministr financí Miroslav Kalousek.

 

Situace je o to komplikovanější, že požadavky Vlastimila Tlustého mají od počátku spíše politické než ekonomické pozadí. Pokud jde totiž o celkové zdraví státních financí, způsobilo by přijetí jeho požadavků ještě větší propad na příjmové straně státního rozpočtu, než jaký hrozí po přijetí vládní verze. Tlustý přitom nikdy srozumitelně nevysvětlil, jakými změnami ve výdajích státu chce možný propad příjmů kompenzovat.

 

Jeho umíněné trvání na tom, že ODS musí plnit své předvolební sliby, bylo od začátku diskuse o reformách státních financí spíše jen nástrojem k oslabení předsedy strany a premiéra Mirka Topolánka, který Tlustého nejmenoval ministrem financí ve své druhé vládě.  

 

Tlustý si byl dobře vědom toho, že i kdyby zapříčinil pád vlády, může polticky jen získat. Nejenže by se jisté části ODS jevil jako ten, který odmítnul politický oportunismus ve prospěch boje za principy, s nimiž šla ODS do voleb, ale také by mu nijak neublížil Topolánkův odchod z čela ODS a vlády.

 

Pád vlády by totiž nejspíš znamenal konec Topolánkovy politické kariéry, protože  prezident Václav Klaus by nedal třetí šanci na sestavení vlády politikovi, jehož dvě předchozí vlády padly. Pokud by Topolánek nebyl v čele příští vlády, nezůstal by dlouho ani v čele ODS. Je sice pravděpodobné, že by ODS naléhala v případě pádu vlády na vypsání předčasných voleb, jenže sama nemá na jejich prosazení dost sil.

 

Tlustý je tedy i po schválení vládního balíku změn ve státních financích v silné pozici. Posílil svůj vliv jak vůči Topolánkovi, tak vůči Kalouskovi. Když ministr financí hned po schválení změn v Poslanecké sněmovně naznačil, že možná není na místě respektovat sliby dané Tlustému před hlasováním, pokusil se tak získat zpět kus vlivu, který ztratil, když pod diktátem Tlustého platformy musel na poslední chvíli dělat ve vládní verzi změny.

 

Jenže Tlustý se ukazuje jako silný politický hráč. Ví, že Topolánkově vládě může znovu hrozit například už při schvalování státního rozpočtu. Ví také, že Topolánek si nejspíš upletl svou vlastní politickou oprátku, když se rozhodl, že by ODS měla jednomyslně podpořit znovuzvolení Václava Klause prezidentem.

 

Klaus je i dnes v ODS silným politickým hráčem, jenže až do svého případného znovuzvolení má svázané ruce. Jinými slovy: nechce-li si proti sobě popudit část ODS, nemůže se viditelně angažovat ve vnitrostranickém boji v ODS. Ve druhém volebním období bude mít ale Klaus volné ruce. S Topolánkem v čele ODS nebyl Klaus nikdy spokojen, a je tudíž jisté, že budou-li rozbroje uvnitř ODS pokračovat, budou v mnohem lepší pozici Klausovi spojenci, jako je Tlustý nebo pražský primátor Pavel Bém.

 

Tím, že Topolánkova vláda nakonec nedala svou hlavu na špalek a neprosadila pod pohrůžkou rezignace skutečné reformy, se jí tak může vrátit jako bumerang. V diskusi o každém příštím kroku totiž může vládu ohrozit nejen Tlustý, ale po svém znovuzvolení i Klaus. Důležitý bude i vývoj volebních preferencí.

 

Sečteno a podtrženo: kdyby se Topolánkova vláda skutečně rozhodla riskovat a podařilo se jí prosadit skutečné reformy místo nedovařeného a nesrozumitelného polotovaru, mohla být v budoucnosti v mnohem silnější pozici. Opatření, která přijala ovšem nakonec neuspokojí ani odbornou, ani laickou veřejnost, ani její kritiky uvnitř vládní koalice. Topolánka to ponechává ve velmi zranitelném postavení, a pokud se Václav Klaus rozhodne po svém znovuzvolení změnit opět k obrazu svému stranu, kterou založil a dlouho vedl, , bude k tomu mít skvělou příležitost. Vlastimil Tlustý mu v tomto díle rád pomůže.