Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Politika strachu

Politika strachu

V právě vyšlém českém překladu knihy pod názvem Násilí je její autor, globální filozofická celebrita Slavoj Žižek, jako vždy nejen provokativní, ale i inspirativní. Jednou takovou pasáží je bezpochyby úvaha, že převládající formou dnešní politiky je postpolitická biopolitika,která je jednou z hlavních příčin úpadku tradičních politických stran.

Žižek upozorňuje, že postpolitická je taková „politika“, která prohlašuje, že opustila veškeré staré ideologické souboje a namísto toho se soustředí na expertní management a administrativu.

Biopolitika má zase za svůj primární cíl regulaci bezpečnosti a blaha lidských životů.  Překrytí expertní postpolitiky a biopolitiky znamená, že politika je zredukována na efektivní správu života. Jejím cílem je  bezproblémový „provoz“. Politické strany, které chtějí zajišťovat takový provoz, nevzbuzují ovšem už žádné vášně, navíc jsou ovládány částmi tohoto provozu, jako jsou velké peníze.

Jediným nástrojem, jak do této sféry vnést vášeň a aktivně mobilizovat masy lidí je strach—základní prvek dnešní subjektivity. Zatímco tradiční politika byla založená na souboru univerzálních axiomů, „postpolitická biopolitika“  odmítá samotnou dimenzi politična.

Uchylue se ke strachu jako svému nejzazšímu mobilizačnímu principu: strachu z imigrantů, strachu ze zločinu a terorismu, strachu z „bezbožné“ sexuální zvrácenosti, strachu z nadměrného státu, strachu z ekologické katastrofy, nebo strachu z obtěžování.  V pozdně kapitalistické společnosti tak jako základní lidské právo postupně vyvstává—coby protiváha formálně deklarované liberální tolerance--právo nebýt obtěžován, neboli právo udržovat si bezpečnou vzdálenost od ostatních.

Toto stále silnější vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co nám potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně měnit, je jedním z paralyzujících prvků dnešních západních společností. Je paradoxně výrazem poměrného blahobytu širokých středních vrstev, které cítí, že v procesu globalizace se jejich blahobyt nenávratně zmenšuje,otřásá a přesouvá do jiných částí světa, přičemž politické strany národních států s globálním trhem moc nenadělají. Co ještě zdánlivě dělat mohou, je bránit status quo--i na úkor těch „druhých“, sociálně slabších ve vlastních společnostech.

Politika strachu, z níž těží nejrůznější nová antipolitická hnutí, není skutečným řešením problémů. Tím by mohl být jen návrat k aktivní, skutečné politice, což se nemůže pro změnu obejít bez návratu k vášni pro ideje, ba v jistém slova smyslu pro „ideologie“. A také bez překonání onoho postmoderního téměř „lidského práva“ v podobě udržování si bezpečné vzdálenosti od druhých--zvlášť když nejsou jako „my“.

 Skutečná politika znamená v nejhlubším slova smyslu odvahu angažovat se za změny, i pro ty druhé, nikoliv pouhé živení strachu z druhých a z nezvladatelných „procesů“. Strach, jak známo, nakonec často plodí násilí. Zásadní otázkou proto je, zdali stále více ustrašený západní svět ještě může tuto otočku zvládnout bez nějaké nové vlny násilí, s nímž má bohužel ve své historii v časech krizí bohatou zkušenost.  

Právo, 3.12.2013