Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Poloprezidentský systém není dobré řešení

Poloprezidentský systém není dobré řešení

Parlamentní demokracie se v českých poměrech ukazuje být dlouhodobě natolik nefunkční, že je namístě uvažovat o posunu k systému poloprezidentskému, argumentuje  v textu „Naše nynější krize“ (Právo, 7. 9.2013) Václav Bělohradský.

Na rozdíl od systému čistě prezidentského, v němž prezident dominuje výkonné moci, je podle Bělohradského poloprezidentský systém založen na dualitě moci. Prezident je těžištěm systému, pokud má v parlamentu svoji většinu, premiér dominuje, pokud pochází z opačného tábora a v parlamentu převáží jeho většina. Tento dualismus může kompenzovat slabost politických stran a vnést do systému novou flexibilitu.

Zavedením přímé volby prezidenta jsme prý už první krok k poloprezidentskému systému učinili. Je možné se vrátit zpět k parlamentní volbě, ale není možné dlouhodobě stát na jedné noze. Krok „vpřed“ by znamenal, že úpadek autority parlamentu by byl kompenzován posílením „reprezentace státu“.

Bělohradského úvaha je jako vždy inspirativní, ale lze nabídnout několik zásadních protiargumentů. Tak především přímá volba existuje ve 14 zemích Evropské unie, a kromě Francie jsou všechny parlamentními demokraciemi. Odkud se bere naše unikátnost?

Bělohradský argumentuje tradicemi slabé stranické politiky a nepřiměřeným vlivem „nepolitické politiky“. Vlády jsou nakonec stabilní jen zásluhou nesystémových mechanismů, jako byla prvorepubliková „velká pětka“ či opoziční smlouva.

Je ale otázkou, zda mnohem více než historicky krátké „tradice“ pokleslé parlamentní demokracie nepřispívá k současné nefunkčnosti našeho systému dědictví éry komunismu, k němuž patří i existence nesystémové strany, která zabraňuje tvorbě organických levicových vlád. Identita občanské pravice se zase zformovala spíše okolo laciného antikomunismu než skutečného konzervativního či liberálního programu.

Po odchodu „morálních“ symbolů vzešlých z revoluce, jako byl Václav Havel, není jasné, jak by totéž postkomunistické prostředí, které retarduje rozvoj stranické politiky, mohlo generovat věrohodné prezidentské osobnosti, které by posílily reprezentaci státu coby protiváhu malé autority parlamentu.

Řešením by bylo, kdyby prezident vzešel z jasně definovaného politického tábora nebo silné strany, s  nimiž pak „spoluvládne“. Jenže jak se k takovému stavu v prostředí slabých „velkých“ stran dopracovat?  Zárukou není ani změna volebního systému na většinový, který může vyústit do vzniku dvou velkých stran.

I náš současný prezident je spojen se stranou, která se ani nedostala do parlamentu. I kdyby se za ním po volbách do Sněmovny dodatečně, po vnitrostranickém „převratu“, sešikovala vítězná ČSSD, bude to jen těžko představovat „radikální posílení reprezentace státu“. A nadále je tu problém zvaný KSČM. 

Skutečný poloprezidentský systém nepůjde tedy vytvořit „plíživě“, vyžadoval by novou ústavu, která by předefinovala vztahy mezi nejdůležitějšími státními institucemi. Nic takového se ale nestane, ústavně zůstane naše země parlamentní demokracií. V kvalitě jejího fungování se přitom nic podstatného nezmění, ani kdybychom zavedli opět nepřímou volbu prezidenta.

Náš problém totiž není primárně řešitelný institucionálními kroky „vpřed“ či „zpátky“, popřípadě  „zlepšováky“ ve volebním systému. Je žádoucí zpřesnit ústavu, ale podstatou našeho problému, zdá se, je, že jsme v jistém slova smyslu ještě stále postkomunistickou „demokracií bez demokratů“, v níž v prostředí slabé občanské společnosti existuje náchylnost řešit problémy mocenskými zkratkami.

 

Stejně jako není dobré mít v „demokraciích bez demokratů“ vlády jedné strany, jak si můžeme ověřit třeba v Maďarsku, protože postkomunističtí politici nevědí, co si s takovou mocí počít, bylo by v naší nezralé demokracii nebezpečné mít skutečný (polo)prezidentský systém, v němž značná část politického provozu závisí jen na jedné osobě.

Právo, 12.9.2013