Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Polsko do Unie zatím nepatří

Polsko do Unie zatím nepatří

Když se naposledy rozšiřovala Evropská unie, měly některé západní státy pochybnosti, zda některé postkomunistické země, zejména Polsko, jsou na členství v EU dostatečně zralé.

Podle jedné teorie bylo členství žádoucí, protože mělo urychlit posilování demokratických institucí i tržního hospodářství v nových členských zemích, a tudíž i evropskou stabilitu. Podle druhé EU naopak riskovala, že ji nezralý „východ“ rozvrátí.

Vývoj od roku 2004 bohužel dává za pravdu spíše těm, kteří tvrdili, že některé z nových zemí nejenže nejsou na členství v EU připraveny, ale jsou pro EU nebezpečím. Místo tvrdé práce na další modernizaci začali někteří noví členové požadovat změny v pravidlech fungování klubu, do kterého právě vstoupili.

Nijak jim přitom nevadí, že nenechají nit suchou na organizaci, která je štědře dotuje. Celý region zaplavil populismus pod heslem národních zájmů. Po nástupu pravice k moci se v tomto směru vyznamenávají zejména Polsko a Česká republika.

Ukazuje se, že největší chybou, které se EU za poslední léta dopustila, bylo velkorysé přizvání nováčků k řešení „ústavních“ otázek. Kdyby EU přijala svou ústavní smlouvu ještě coby patnáctka „starých“ členů a nováčkům řekla, „berte, nebo zůstaňte mimo“, mohla si ušetřit nejen francouzské a nizozemské odmítnutí euroústavy, ale i trapné handrkování s Poláky a Čechy.

Zatímco na nedávném summitu EU si Češi nakonec uvědomili, že jejich skutečná váha ve společenství 27 zemí je přece jen o poznání menší než váha siláckých prohlášení jejich vládních politiků a prezidenta, čtyřicetimiliónové Polsko, vedené nacionalisty, se i nadále chová v rozporu s politickou kulturou, kterou si „stará Evropa“ za několik desetiletí budování Unie vypěstovala. Kdyby se Poláci s pomocí politického pokeru pouze snažili zachovat pro ně výhodný systém hlasování, bylo to snad ještě pochopitelné. Když ale nastoupí řeči o „polské pravdě“, historických křivdách a nárocích na kompenzaci za druhou světovou válku, je jasné, že současné Polsko je pro EU přítěží. Připojíme-li k tomu náboženský fundamentalismus a nedostatek tolerance k menšinám, má EU v podobě Polska skutečný problém.

Mnozí politici i pozorovatelé se nyní radují, že se na summitu podařilo Polsko nakonec přece jen dovést ke kompromisu. Jenže Polsko bratří Kaczyňských, jejichž vláda se opírá o extremisty, vidí tuto dohodu jen jako vnucené zlo, a trable s Poláky zdaleka neskončily. EU bohužel nemá mechanismus, kterým by se podobných členů zbavila, takže nakonec s velkou pravděpodobností dojde na to, před čím mnozí varují: dvourychlostní Evropu.

Někteří naši euroskeptici si myslí, že by to nebylo špatné řešení. Jenže dvourychlostní Evropa může v současné zjitřené atmosféře jednoduše znamenat úplné odstavení remcalů na zrezivělou kolej, kam nepotečou už ani evropské peníze, ani tam nedosáhnou další výhody. Například Němcům by se nikdo nemohl divit. Proč by měli pumpovat miliardy do země, která smysl spolupráce v EU evidentně vůbec nechápe, a ještě Německo nevybíravě uráží?

Právo, 2.7.2007