Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Poslední bitva nevzplála

Poslední bitva nevzplála

Volbu prezidenta České republiky jsem sledoval ze Spojených států, kde jsem strávil větší část minulého týdne. V kontextu geografické, ale i politické vzdálenosti  dostalo představení na Pražském hradě, jakož i okolnosti volbu doprovázející, zajímavé konotace.

 

Když se vymaníme z domácího mediálního varu, který volbu doprovází, najednou se v plné nahotě vyjeví obrovská diskrepance mezi tím, co volba znamená v české kotlině a co znamená globálně. Americká média jí téměř nezaznamenala, a dá se říci, že po právu.

 

Pro USA je Česká republika víceméně konsolidovanou demokracií, pevně usazenou v Evropské unii i Severoatlantické alianci. Zvolení toho či onoho kandidáta může mít sice vliv na vzájemné vztahy a může mít i konkrétní důsledky v té či oné oblasti, ale na celkovém směřování země se nic nezmění.

 

Když se nedávno konaly srbské prezidentské volby, byla jich americká média plná, neboť šlo o osudovou volbu. O českých prezidentských volbách nikdo neví. Ti, kdo vůbec znají jméno současného českého prezidenta, obvykle pouze vědí, že je to politik s výstředními názory, jež ovšem není třeba brát nikterak vážně.

 

Je samozřejmě pochopitelné, že Češi tuto volbu vnímají odlišně. Český prezident je koneckonců jejich prezident. Zvolení toho či onoho kandidáta, popřípadě nezvolení toho či onoho kandidáta,  může mít konkrétní dopady na vládní koalici, atmosféru v zemi, nebo na kvalitu vztahů s Evropskou unií. V žádném případě to není ale volba osudová.

 

Osobně bych byl radši, kdyby do čela státu nastoupil politik, který přinese závan nového větru--politik, který není nejrůznějšími průhlednými i neprůhledným vazbami spojen s politickým a ekonomickým establishmentem, jenž sám pomohl stvořit. Současný prezident je totálně opotřebovaný, za posledních deset let nenabídnul jedinou novou myšlenku. Všechny jeho rádoby provokativní „myšlenky“ jsou založeny na odmítání—odmítání Unie, ideologie lidských práv, tezí o globálním oteplování, občanské společnosti. Kdydy pojem „reakcionář“ nebyl zprofanován minulým režimem, hezky by se na něj hodil.

 

Přesto: když bude znovu zvolen, svět se nezboří. Zatímco USA by si už dalších pět let George W. Buse dovolit nemohly, Česká republika dalších pět let Klause vydrží. Nemusíme totiž hrát žádnou vůdčí roli ve světě.

 

Němci o Češích kdysi posměšně říkali, že si neumí vládnout. Pokud je to ještě stále ve větší míře pravda, moc to nevadí, protože jsme jakýmsi historickým samospádem naštěstí skončili v EU i  NATO, takže si vládnout zase tak moc nemusíme. A prezidenti jsou v rámci EU stále více jen jakousi ozdobou, protože v Evropské radě reprezentují své země (s výjimkou Francie) premiéři.

 

Dalších pět let Klause tak bude jen pokračováním toho, co už známe: útoků na EU, národnických řečí, boje se „soudcokracií“ či vymýšlení dalších excentrických teorií, s jejichž pomocí se lze zviditelnit. Pokud přestane být módní globální oteplování, najde Klaus něco jiného, čím se bude snažit provokovat, ale nad čím budou skutečně žasnout jenom jeho domácí příznivci a co budou vytěžovat domácí média. Česká republika těch pět let nějak přežije, politicky větrat se bude až pak.

 

Nic světoborného by se nestalo, ani kdyby byl zvolen Jan Švejnar nebo někdo jiný. Švejnar by zřejmě vnesl do české politiky nové impulsy, méně by se bojovalo podél stranických linií, více by se hledala v diskusi řešení pro zemi. Obecně jsou ale ve vytváření konsensu možnosti prezidenta omezené, pokud o konsensus nestojí politické strany. A ty, jak víme, dokáží, když chtějí (například s pomocí opoziční smlouvy), prezidenta vyšachovat.

 

Nejzajímavější na všem, co se děje okolo prezidentské volby, se jeví být dvě věci. Za prvé poznání, že politické strany se bojí jako čert kříže skutečně otevřené demokracie, takže navzdory slibům neumožní přímou volbu prezidenta. A při volbě nepřímé se dokáží do krve hádat, zda mají volitelé volit tajně nebo veřejně.

 

Hlavní důvod strachu z transparentnosti, zdá se, přitom spočívá v tom, že by si nebylo možné hlasy nejrůznějším způsobem kupovat. I tentokrát tak ulpí na volbě prezidenta oprávněné podezření, že její výsledek není projevem střetu názorů, ale že v něm hraje velkou roli neviditelná ruka trhu, popřípadě vydírání s pomocí archivů bývalého režimu.  

 

Druhou zajímavou rovinou jsou nejrůznější katastrofické scénáře, které nabízejí někteří komentátoři a politici pro případ, že zvítězí ten či onen kandidát. Někteří komentátoři se buď prostě nedokáží ani 19 let po pádu komunismu, 9 let po vstupu do NATO, a 4 roky po vstupu do EU vymanit z typu myšlení, které každé volby považuje za „osudové“.

 

To může mít dvě příčiny. Buď ani jinak myslet neumějí, protože mají pocit, že když se zrovna „nedělají dějiny“, nemá smysl o tom psát. Anebo nedokáží svým myšlenkám dát potřebnou váhu bez toho, že by strašili něčím osudovým.

 

Velmi dobrým příkladem tohoto laciného katastrofismu je Bohumil Doležal, který jednou týdně oplodňuje stránky Lidových noviny dalším ponurým scénářem nadcházející politické katastrofy. Při volbě prezidenta jde nyní prý o záležitost naprosto zásadně osudovou, protože pokud bude zvolen Švejnar, vytvoří se tím jakási Národní fronta komunistů, ČSSD, středových stran a společenství Pravdy a lásky, což může naší zemi vrhnout zpět do osidel nesvobody. I proto je lepší volit Václava Klause, protože u něj alespoň víme, co čekat. Navíc prý příznivcům Švejnara nejde o nic jiného než o zničení ODS.

 

Co na tom, že lze úplně stejný katastrofický argument učinit i opačně. Například že znovuzvolení Klause dále posílí ČSSD a KSČM, které posílí významně i v krajských a senátních volbách, což rozkolísá, nebo možná začne štěpit vládní koalici, pokud ta už do té doby tak jako tak nepadne. A Klaus využije této nestability k dosazení svých lidí do čela ODS, což stranu rozštěpí.

 

ODS, ač se při volbě Klause jeví jako monolit, je v současnosti z různých důvodů vnitřně křehká, a k jejímu štěpení může dojít z důvodů, které nemají s prezidentskou volbou nic společného. Zrovna tak se dá konstatovat, že pokud zásluhou špatné politiky ODS a jejích spojenců, nakonec získá ČSSD spolu s KSČM výraznou většinu, nezabrání jim ve společném postupu ani Klaus, ani Švejnar—pokud budou obě strany společně postupovat chtít. Dokonce se dá argumentovat, že by právě středový politik, jako je Švejnar, dokázal ČSSD přimět ke spolupráci se středovými stranami.

 

Především ale bychom se měli přestat strašit „osudovostí“ prezidentské volby. Ti, kdo to dělají, intelektuálně trochu podvádějí. Pro příznivce Švejnara je tato volba „osudová“ pouze v tom, že budou ještě pět let muset dýchat zkažené politické klima a poslouchat spoustu hloupostí. Pro příznivce Klause je tato volba „osudová“ pouze v tom, že ztratí osobní mocenské zastřešení a možná budou donuceni dělat otevřenější, méně zákulisní politiku. Česká demokracie to v obou případech přežije.

 

Pro všechny občany je tato volba „osudová“ především do té míry, v níž budou ještě více pošlapány základní pilíře demokratické politické kultury. To, že jsou někteří komentátoři schopni zavírat oči před pokusy o vydírání nebo uplácení, je možná vážnější než to, kdo bude nakonec zvolen. Jinými slovy: Vzhledem k nabídce kandidátů, více než na tom, kdo bude zvolen, záleží, jak bude zvolen.

 

Vyšlo též na Aktuálně.cz