Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Poslední kolo s prezidentem Klausem

Poslední kolo s prezidentem Klausem

Při běhu na dlouhou trať bychom řekli, že prezident Václav Klaus, jehož posledních pět set dní v úřadě se začne odpočítávat  přesně za týden, právě vbíhá na rovinku před zvoněním do posledního kola. Vzhledem k tomu, co se děje doma i ve světě, to bude mimořádně zajímavý finiš.

Už proto, že jak ukazují celosvětové protesty proti sociální nerovnosti a hamižnosti velkých korporací, inspirované americkým hnutím Okupujte Wall Street,  k jakémusi rozuzlení se blíží zdánlivě nepřekonatelný antagonismus současnosti, v němž na jedné straně stojí neoliberální víra v neviditelnou ruku trhu, kterou prý, jak tvrdí i Klaus, omezují v podobě zbytečných intervencí přebujelé státy, na straně druhé sílící volání částí západních společností po regulaci kapitálu a rovnoměrnější distribuci bohatství.

Dvaadvacet let po přijetí Washingtonského konsensu, který globálně otevřel stavidla neoliberalismu, neviditelná ruka globálního trhu podniká nájezdy na celé státy, ač se ještě ani plně nezotavila z globální krize, kterou způsobila v roce 2008. Chová se, jako by chtěla naplnit Marxovy poučky o tom, že kapitalismus ve své nenasytnosti nakonec začne požírat sám sebe a potažmo i politické instituce, které ho umožnily.

Zprivatizovaná politika demokratických států pod tlakem trhu úslužně škrtá to či ono, nebo poskytuje „investorům“ nejrůznější úlevy, je ale zcela bezbranná proti poryvům finančních vichřic, které se rodí daleko za hranicemi jednotlivých států. Klaus si „liberálně“ přeje, aby se trhu státy nepletly do cesty, ale zároveň „konzervativně“ stále více vzývá národní stát a „tradiční hodnoty“.

 Možná nám ještě ve zbývajících pěti stech dnech vysvětlí, jak si renacionalizovaný stát, opírající se o „tradiční hodnoty“, s nadnárodním kapitalismem poradí. Jisté je, že Klaus jako řešení zásadně odmítá snahy o povýšení politiky na globální úroveň, což by ji dalo sílu nastavovat globalizovanému trhu pravidla, a o což koneckonců částečně jde i v další evropské integraci.

 Posledních pět set dní Klausova prezidentství tak asi rozhodne i o jeho historickém dědictví. Potíž je v tom, že i kdyby pravicoví souputníci Klause v současné vládě našli vedle gest skutečnou vůli k úklidu v „mafiánském“ kapitalismu našeho prý suverénního státu, jehož otcem je právě Klaus, bude výsledek nakonec stejně dost záviset na globální neviditelné ruce trhu.

Źijeme totiž v zemi, jejíž ekonomika stojí a padá s exporty z montoven postavených na našem území nadnárodními korporacemi a na finančním zdraví bank, jejichž „matky“ se nacházejí v zemích, nad nimiž se výhružně tyčí prsty ratingových agentur.  

Klausovy zásluhy o znovuzavedení stranické demokracie a tržního hospodářství z počátku transformace tak mohou být ještě více, než už jsou, relativizovány obrazem země, jež je po dvaadvaceti letech s Klausem prolezlá korupcí i mnoha dalšími sociálně-patologickými jevy. Samostatnou kapitolou je namyšlený čecháčkovský provincialismus, k čemuž Klaus svým „intelektuálním“ a politickým obskurantismem v posledních letech značně přispívá.

 Současný vývoj naznačuje, že až Klaus bude v březnu 2013 končit, může svět spíše připomínat kvas z roku 1968, v němž se odcházející prezident už bude jevit jako symbol éry, která dost neslavně skončila nejen u nás. To také rozhodne o jeho případné politické budoucnosti, plánuje-li opravdu nějakou po zhruba osmi tisících dnech, které v té době bude mít za sebou v nejvyšších státních funkcích.

Právo, 17.10.2011