Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Postkomunismus versus antikomunismus

Postkomunismus versus antikomunismus

Vysvětlovat řadu krizových jevů v české politice s odkazy na dědictví komunistického režimu je prý antikomunismus, což je chybná analytická metoda, argumentuje Jan Keller v textu „Antikomunismus jako metoda“ (Právo, 15.12.2014). Ten je reakcí na můj text „Co přijde po éře postkomunismu?“ (Právo, 13.12.2014).

Jeho smyslem bylo upozornit na to, že v posledních 25 letech u nás politika kromě patologických jevů, které pozorujeme všude v západních demokraciích, byla i specificky „postkomunistická“, neboť přejímala řadu postupů, rituálů a postojů zděděných z bývalého režimu. K tomu mimochodem patřil i politicky zneužívaný antikomunismus coby metoda jakéhosi třídního boje, který hlásala česká pravice.  

Lze ovšem ironicky podotknout, že rubem tohoto pravicového líce českého postkomunismu jsou i pokusy některých lidí na levici tvrdit, že všechny patologické jevy v české politice v posledních 25 letech jsou jen lokálními projevy globální krize politiky. Tedy předstírat, že komunistický režim u nás vlastně za nic nemůže, a že všechny patologické jevy v naší politice lze vysvětlit z dekadentní podstaty „buržoazní demokracie“ v její globalizované podobě.

Coby argument plynule navazující na ideologii bývalého režimu bude takové tvrzení sympatické především těm, kdo nechtějí kriticky reflektovat komunistickou minulost, včetně té vlastní. Analytického na tom není vůbec nic.

Keller namítá, že chce-li někdo svádět vše na minulý režim, měl by prokázat, že lidé nedotčení členstvím v KSČ se chovali v uplynulých 25 letech jinak než ti, kteří v KSČ byli. Smyslem mého textu přitom byl pravý opak: poukázat na skutečnost, že bývalý autoritářský režim v české společnosti zůstal coby pokřivená mentalita, přičemž zda byl někdo v KSČ nebo ne, nehrálo po jeho pádu v chování lidí až tak velkou roli.

Ostatně hned v několika textech v tomto deníku jsem napsal, že antikomunistické kádrování české pravice, vyjádřené i ustavením zpolitizovaného Ústavu pro studium totalitních režimů, je poněkud bezzubé v situaci, kdy protagonisté největších ekonomických podvodů po roce 1989 mají většinově čistá lustrační osvědčení a v KSČ nikdy nebyli.

Přesto nelze přehlédnout, že podstata českého mafiánského kapitalismu i postkomunistické politiky byla ve srovnání s globálními jevy dost svérázná.  A že se do něho promítalo leccos z cynického pohledu na demokracii, právo a trh, který panoval v minulém režimu.

I proto je problematické tvrzení, že zakrnělá stranická politika nebo mafiánský kapitalismus české provenience jsou jen jakýmsi místním odvarem poměrů v globálním kapitalismu a patologických jevů v demokratické politice všude na Západě. Tak snadno se od národní a leckdy i osobní historie odříznout přece jen nelze. A jako analytický rámec takový alibismus definitivně nefunguje.

Právo, 16.12.2014