Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Potřebujeme důkladně vyvětrat

Potřebujeme důkladně vyvětrat

Po sedmi letech vlád pravice a půlročním extempore vlády prezidenta Zemana toho má nová vláda opravdu dost k uklízení. Některé úkony v rámci tohoto „smejčení“, budou spíše technického rázu, kupříkladu zrušení druhého pilíře důchodového systému nebo vyřešení sporu o policejního prezidenta.

Pak jsou zde ovšem cíle, k jejichž dosažení je zapotřebí  skutečných „reforem“, jakkoliv tento pojem dokázaly předešlé vlády dokonale zprofanovat. Tam patří zejména projekt celkové „rekonstrukce“  nepříliš funkčního státu.

Ještě důležitější než tento úklid je ale symbolická rovina--cosi, co bychom mohli nazvat „vyvětráním“. Je prostě nutné změnit společenské klima.

Česká společnost se v posledních letech výrazně uzavřela do svého vlastního světa. Což o to, Češi mají k provincialismu a „hledění si svého“ historicky sklony. Na začátku 90. let byly tyto instinkty potlačovány jak sdílenou touhou po „návratu do Evropy“, tak globálním přesahem několika významných politiků vzešlých ze sametové revoluce. V posledních letech se ale česká společnost  před vnějším světem postupně opevňovala.

Evropská unie a měnová i bankovní unie, a obecně cokoliv „cizí“, byly zdrojem neustálého podezření. Není divu, že i politika vůči cizincům se stávala stále více nepřátelskou, ačkoliv politici zároveň uznávali, že Česko může mít brzy kvůli nízké porodnosti problémy s udržitelností solidárního modelu sociálních služeb. Dnes má země imigrační a vízové zákony, které nejen výrazně ztěžují příliv imigrantů hledajících u nás práci, včetně těch, kteří by se časem rádi stali občany země, ale které odrazují od pobytu u nás dokonce i vysoce kvalifikované manažéry nebo studenty prestižních západních univerzit.

Je proto dobré slyšet od nového ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, že hodlá navázat na vstřícná gesta prezidenta Zemana k EU, protože Brusel není nějaká nová Moskva, jak to líčili někteří pravicoví politici. K důležitým symbolickým gestům v tomto směru nepochybně patří i výzva nového ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, aby Česko urychleně stáhlo žádost o uznání tzv. české výjimky z Lisabonské smlouvy, kterou si v podobě suspendování Listiny základních práv EU pro Česko vymínil prezident Klaus.

Je to důležité nejen proto, že výjimka je nesmyslná, ale i proto, že tradiční českou opatrnost vůči vnějšímu světu  v minulých letech notně posiloval právě odpor předních politiků ke všemu „evropskému“. 

Nejzáslužnějším činem nové vlády by bylo, kdybychom z české kotliny toto „dusno“, které zde několik posledních let panuje, vyvětrali. A netýká se to zdaleka jen politiky nebo vztahů Čechů k vnějšímu světu.

„Dusno“  totiž zahltilo už i kulturu, architekturu, a tvůrčí myšlení obecně. Česko je dnes neobyčejně konzervativní země, kde se od roku 1989 kupříkladu nejen nepostavilo nic srovnatelného se začátkem 20. století, ale kde se, až na výjimky, netvoří kulturní a vědecká díla s mezinárodním přesahem, srovnatelná s první republikou nebo dokonce  s „komunistickými“ 60. lety. Většinu energie utrácíme, obrazně řečeno, na „lízání vlastních ran“, včetně zpolitizované diskuse o minulosti.

 Je  symbolické, že když se setkají prezident a kandidát na ministra kultury, hlavní výstup se týká údajné potřeby posílit památkovou péči. Nic proti památkám, nic proti muzeím. Když se ale jakýmsi poněkud zasmrádlým a napůl rozkradeným muzeem bez vize, otevřenosti ke světu a nové tvůrčí energie stane celá země, měl by to být důvod k hluboké reflexi.  

Právo, 1.2.2014