Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Poučení z černých zářijových výročí

Poučení z černých zářijových výročí

Za hranicemi našeho státu se během minulých osmdesáti let právě v září odehrálo několik významných událostí, které zásadně poznamenaly další směřování české společnosti: mnichovská dohoda z roku 1938, teroristický útok na Spojené státy  z 11. září 2001, začátek světové ekonomické krize v roku 2008, a vyvrcholení uprchlické krize v podobě otevření německých hranic statisícům uprchlíků a následného přijetí systému uprchlických kvót Evropskou unií v roce 2015.

Přijetí mnichovského diktátu bez boje významně ovlivnilo, jak sami sebe dodnes vnímáme jako na národ. „Mnichovská zrada“ západními spojenci také posílila orientaci exilových politiků na Sovětský svaz, což mělo zásadní dopady na postavení Československa v poválečné Evropě, přispělo k vysídlení tří miliónů sudetských Němců,  a následně poznamenalo i politiku u nás, včetně nástupu komunistického režimu.

Po roce 1989 se naše země stala součástí nadnárodních bezpečnostních a politicko-ekonomických struktur, zejména v podobě NATO a Evropské unie, které jsou zárukou, že Mnichov se nebude opakovat. Ale mnichovské trauma je dodnes patrné v podobě zpochybňování smyslu této spolupráce i úvah na téma, kdo nás zradí příště. Jakož i úvah, zda bychom si neporadili lépe sami.

Jenže už 11. září 2001 nám jasně připomnělo, jak se svět ve srovnání s rokem 1938 i obdobím studené války proměnil. Bylo začátkem konce iluzí, že se lze v globalizovaném světě někam schovat.

Ty pak definitivně rozmetaly světová ekonomická krize z roku 2008 a uprchlická krize z roku 20015. Obě ukázaly, že fyzické hranice, které hrály tak důležitou roli v mnichovské krizi, jsou v dnešním světě už spíše jen symbol toho, co zbývá z národní suverenity. „Velký svět“ k nám v letech 2008 a 2015 vtrhl s dopady, s nimiž se potýkáme dodnes.

Což znovu probudilo k životu politické síly, které se domnívají, že bychom na tom byli lépe, kdybychom se izolovali a dělali věci po svém. Co na tom, že osamocený stát uprostřed Evropy dnes už nemá šanci sám ustát globální tsunami v podobě terorismu, uprchlických vln a ekonomických krizí o nic lépe, než Československo nechané v roce 1938 na holičkách i kvůli poměrně chatrné stavbě svých spojeneckých svazků.

Česko by se tedy mělo především snažit být produktivním členem nadnárodních entit, než si znovu a znovu zahrávat s iluzí, že se někam schováme, a  že můžeme věci dělat po svém. A mělo by také  předvídat a připravit se na možné krize příští, než pořád dokola „řešit“ ty minulé nebo už odeznívající, jakkoliv možná mlácení takové politické slámy přináší v národě traumatizovaném svojí minulostí laciné politické body.

Právo, 19.2018