Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Poučení z patového vývoje

Poučení z patového vývoje

Povolební pat, do něhož se česká politika vrátila po dramatických událostech z konce minulého týdne, nebyl vytvořen volebními výsledky, jak tvrdí prezident Klaus. Nemůže za něj ani volební zákon, jak tvrdí někteří politologové. Vytvořili ho politici.

 

Vzhůru na barikády…

 

Od počátku bylo totiž možné vytvořit stabilní většinovou vládu. Při odmítání spolupráce s komunisty byla taková možnost sice jen jedna, ale existovala: velká koalice mezi občanskými a sociálními demokraty.

 

ODS ovšem už před volbami případnou velkou koalici rezolutně odmítala, ačkoliv její program nebyl s programem ČSSD nikdy zcela neslučitelný. Byli jsme svědky jedné z dalších předvolebních mobilizací, ač k ní ve světle stability české demokracie a dobrých hospodářských výsledků nebyly žádné důvody. ODS se tento postup vyplatil, pokud jde o její volební výsledek, jenže zároveň nebývalým způsobem zpolarizoval politickou scénu.

 

Když pak volby vyprodukovaly jako jediné možné většinové řešení právě spolupráci ODS a ČSSD, byl příkop mezi oběma stranami tak hluboký, že pro ODS se velká koalice zdála být příliš velkou „zradou na voličích“, zatímco ČSSD neměla důvod chovat se k ODS velkoryse a tolerovat nějakou formu její menšinové vlády. Navíc volební výsledky ČSSD umožňovaly, aby si diktovala.

 

…ale jak z nich pak dolů?

 

ODS se přesto o menšinových vládách rozhodla jednat. V případě její  koalice s lidovci a zelenými se až do úplného vyčerpání střetávaly dva stejné silné politické tábory, což posilovalo dojem, že volby vskutku skončily sto na sto. Když toto řešení padlo, politici se pustili do projektu stejně „patového“—menšinové vlády ODS.

 

V této fázi byl už pat posilován i jistou politickou schizofrenií. ODS nutně potřebovala pro svou vládu nějakou formu spolupráce s ČSSD, ale zároveň chtěla předstírat, že se o žádnou spolupráci nejedná. Tolerance ze strany ČSSD měla být tedy co nejméně viditelná.

 

Jenže i „malá“ tolerance se dá koupit jen s pomocí nějakého handlu, což znamenalo, že dvě největší strany by de facto spolu tak jako tak vládly! Není divu, že když už měl ODS držet u moci, nechtěl Paroubek prodat své politické akcie pod cenou. Když zjistil, že se ODS při vyjednáváních nechová „tržně“, pokusil se jí obejít bočním manévrem.

 

Jaká jsou z tohoto vývoje poučení? Tak především je naprosto nepochopitelné, že v situaci, kdy velká koalice byla kromě předčasných voleb jediným logickým řešením--jakkoliv nepopulárním a za jiných podmínek jistě ne nejlepším--nenašli politici odvahu o tomto řešení vůbec jednat! Šéf ODS Mirek Topolánek místo toho zkoušel naprosto neschůdné cesty a nese za současnou situaci největší díl viny.

 

Ne voliči, ale občané

 

Chyba je i na straně ČSSD. Ta měla hned na začátku jasně říci, že se nesníží k  nesrozumitelným kompromisům a dát ODS na vybranou: buď velkou koalici nebo menšinovou vládu ODS bez předjednané podpory. Kdyby ODS nabídku na velkou koalici neakceptovala, Topolánkův první pokus sestavit menšinovou vládu mohl už dávno proběhnout. Pokud by chtěl uspět, musel by žádat o pomoc komunisty, což,  jak ukazuje poslední vývoj, není řešení ODS úplně vzdálené. Mohly se tak alespoň projasnit dvě věci najednou: osud Topolánkovy vlády i skutečná síla antikomunismu české pravice.

 

To, co skutečně pat způsobilo, je toto: politici nepřetržitě kalkulují, co by na jejich počínání řekli voliči, nikoliv občané. Řeči o „zradě na voličích“ působí ale v kontextu současné paralýzy směšně. O voliče se hraje ve volbách. Strany, které vyhrají, mají pak za úkol na základě volebních výsledků najít řešení, které nemusí být v zájmu jejich voličů, ale má být v zájmu státu!

 

Štěstí přeje odvážným

 

Jediným řešením, které po volbách umožňovalo zohlednit zájmy co největšího počtu občanů, potažmo státu, a přitom nepromarnit volební zisky, byla velká koalice. I nadále jím zůstává, protože zdlouhavé klopýtání k předčasným volbám této zemi nikterak nepomůže.

 

Takové řešení ovšem vyžaduje mnohem větší odvahu, než bezbřehé „pato-logizování“ (nekonečné úvahy o patu), projevující se nejrůznějšími návrhy na předčasné volby i změny volebního systému, a neustále se dovolávající údajných přání „voliče“.

 

Skutečně odvážným řešením by byla transparentní dohoda o společném vládním programu dvou největších stran, který by zahrnula penzijní reformu, změny ve zdravotnictví, odpovědnou zahraniční politiku a zeštíhlení státních financí tak, aby Česká republika i nadále plnila maastrichtská kritéria a mohla přijmou euro podle plánu.

 

Hospodářské noviny, 28.8.2006