Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Poučení z prezidentské volby

Poučení z prezidentské volby

První přímá volba prezidenta rozptýlila několik mýtů, které se o ní utvořily už během její přípravy. Jedním z nich bylo tvrzení, že voliči jsou natolik otráveni politikou a politiky, že budou raději volit „občanského“, zcela nadstranického kandidáta.  Do druhého kola ovšem nakonec postoupili dva političtí matadoři, a prezidentem byl zvolen bývalý premiér.

Pokud se předpovědi o nechuti voličů k politikům naplnily, týkaly se spíš kandidátů velkých stran. Nicméně pro budoucnost platí, že v prezidentském klání má šanci v České republice uspět především kandidát s výraznými politickými zkušenostmi. V tom se Češi nakonec neliší od jiných evropských zemí, v nichž se prezidenti volí přímo.

Další předpovědí, která se ne zcela naplnila, bylo tvrzení, že se při současné neoblíbenosti vlády Petra Nečase bude v druhém kole striktně volit podle pravo-levé osy. Protestní hlasy proti vládě docela jistě výrazně pomohly „levicovému“ kandidátovi Miloši Zemanovi, ale úctyhodných 45 procent, které získal předseda vládní TOP 09, napovídají, že důležitou roli hrála i jiná kritéria.

Kromě pravo-levé osy se voliči evidentně rozdělili i podle několika dalších linií. Nejmarkantnější byl generační předěl. Mladá generace si z větší části vybrala v závěrečném klání za svého favorita Karla Schwarzenberga. Ačkoliv někteří kritici Schwarzenbergova tábora tvrdili, že pětasedmdesátiletý aristokrat je jen marketinkovým produktem, stvořeným „kulturní frontou“, lze argumentovat, že důležitou roli v podpoře Schwarzenberga hrála jakási intuitivní politická estetika.

Jinými slovy, mladí voliči, když už si museli vybírat v druhém kole mezi Zemanem a Schwarzenbergem, volili cosi, co bychom mohli nazvat „post-postkomunismem“.  Navzdory spojení s nepopulární vládou, relativně vysokému věku i rodinné historii reprezentoval pro ně Schwarzenberg poněkud modernější pojetí politiky než Zeman, obklopený lidmi z postkomunistické Strany práv občanů-zemanovci.

Jeden komentátor napsal, že volba pro Zemana byla pro mladší a vzdělanější voliče,  jako kdyby se měli znovu obout do páru obnošených bot, které ležely deset let někde v koutě. Tuto politickou „estetiku“ nelze přitom jen tak odbýt. Mladí lidé, kterým jsou politické móresy a styl postkomunismu stále více cizí, budou totiž tvořit za pět let, při příští prezidentské volbě, podstatně silnější tábor. Demografické statistiky jsou neúprosné: mezi voliče se posune do roku 2018, kdy se bude konat příští prezidentská volba, zhruba půl miliónu mladých lidí, kteří jsou nyní v kategorii mezi třinácti až osmnácti lety, a půl miliónu lidí, zejména starších, nás opustí.

Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 tak i první přímá volba prezidenta naznačila, že generační výměna začíná hrát v české politice významnou roli. Nové komunikační technologie a sociální sítě, na nichž se zejména mladí lidé pohybují, budou přitom za několik let mít význam ještě o poznání větší než dnes.

První přímá volba také ukázala, že poněkud přehnané byly před volbou i obavy, že půjde jen o prázdné divadlo. Ve skutečnosti přímá volba způsobila možná největší nárůst politického aktivismu za mnoho posledních let. Můžeme samozřejmě argumentovat, že tato politizace společnosti byla do jisté míry povrchní, protože výběr mezi kandidáty nebyl založen na hluboké politické diskusi, jenže zároveň lze tvrdit, že přímá volba nakonec donutila téměř každého zaujmout stanovisko.

Někteří komentátoři a politologové si stěžovali na zbytečnou polarizaci společnosti. Jenže i v tomto případě lze argumentovat, že jistá polarizace k demokratické politice před volbami patří, a je téměř nevyhnutelná tam, kde se výběr zužuje na dva kandidáty. Navíc se ukázalo, že česká společnost není rozdělena jen podle pravo-levé osy, ale že dělící linie jsou i „kulturní“, třeba ve vztahu k minulosti. Přímá volba se tak ukázala být dobrým zrcadlem toho, kým jsme.

Jedna z lekcí pro budoucnost spočívá i v tom, že mnozí voliči se v první přímé volbě nedokázali plně vypořádat s tím, že jejich kandidát nepostoupil do druhého kola. Byli jsme tak svědky občas až mírně absurdních komentářů některých známých osobností, že ve druhém kole nebudou volit, protože se neumí mezi dvěma špatnými alternativami vybrat.

Přímá volba tak byla užitečným testem toho, zda voliči dokáží volit jen „svoje“ kandidáty, anebo zda se dokáží pragmaticky vypořádat i s volbou mezi kandidáty, kteří pro ně představují menší a větší zlo.  Nikoliv „absolutní“ volba pro toho, koho považujeme za nejlepšího, ale pragmatická volba mezi nedokonalostmi je totiž skutečnou esenci demokracie.

Navzdory silné politizaci většiny společnosti vyvrátila přímá volba ještě jeden předpoklad. Mnozí analytici totiž před volbou předpovídali mnohem vyšší volební účast, než jaká nakonec byla. Zatímco mnozí voliči se neúčastnili proto, že si, jak už bylo naznačeno výše, prý nedokázali takříkajíc vybrat, přece jenom celková neúčast zhruba 40 procent voličů v prvním i druhém kole je ve volbě  tak mediálně exponované varováním o síle politické apatie části občanů. Tento jev stojí za hlubší analýzu, protože vypovídá o stavu české demokracie mnohem více, než analýza chování těch, kdo se voleb účastnili.

Parlamentní magazín, březen 2013