Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Povstání ponížených?

Povstání ponížených?

Prezident Miloš Zeman ve svém projevu k výročí Pražského povstání varoval, že nové formy ponižování lidské důstojnosti vyvolávají v současnosti nenávist a vztek. O důstojnost podle něj lidé přicházejí, když například ztratili práci a nemohou najít novou, nebo poctivě pracují, zatímco za jejich zády vyrůstají bez práce zbohatlíci. Politici by se podle něj měli věnovat řešení korupce a rozkrádání, vytváření nových pracovních míst, jakož i takovým změnám volebního zákona, které by rozšířily prostor pro „aktivní občanství“.

Jelikož prezident zmínil současné ponížení v kontextu Pražského povstání nebo pozdější vzpoury proti komunistickému režimu, naznačil nepřímo, že dnešní situace by mohla vést k podobné revoluční situaci. Jenže lze argumentovat, že současné poměry činí případnou revoltu obtížnější.

Frustrace z ponížení měla totiž v roce 1945 i v roce 1989 konkrétního nepřítele. „Systém“, proti kterému lidi povstali, byl jasně definovatelný--v jednom případě jako německá okupační moc, v druhém jako komunistická vláda. V obou případech se také nabízely již existující alternativy-v roce 1945 demokracie nebo komunismus, v roce 1989 zdánlivě už jen liberální demokracie.

V roce 2013 ale jako by žádná alternativa neexistovala. Jak říká například Václav Bělohradský, současný systém nemá žádný vnějšek. Nestojí proti němu žádná alternativa, kterou by někdo dokázal definovat. Globální kapitalismus pohltil a učinil součástí trhu všechno--i alternativy.

Značná část ponížení, nejenom u nás, přitom souvisí nikoliv jen s neschopnými politiky, ale především s výše zmíněným globálním systémem, který rozbil „společenskost“, a v atomizovaných národních státech, které též ohrožuje, přeměňuje lidi v recyklovatelné zdroje námezdní práce.

V bývalých komunistických zemích, jak upozorňuje v nedávno vydané knize Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti chorvatský filozof Boris Buden, je situace o to komplikovanější, že „budoucností“ postkomunismu se měla stát vlastně minulost--tedy (znovu)nastolení liberální demokracie, která už existovala před „výletem“ těchto zemí do komunistické utopie. Jenže liberální demokracie se jeví v systému globálního kapitalismu stále více jako chiméra. To nejpevnější, co mnoho lidí v těchto zemích nakonec má, je komunistické retro, prožívané jako nostalgie.

Nad tím vším by se měla zamyslet zejména sociální demokracie, a nejenom ta česká. Frustraci ze současného systému totiž nelze vymýtit jen větším počtem pracovních míst nebo změnami volebního zákona. Je třeba pracovat na rehabilitaci společnosti a pospolitosti, které byly posledními dekádami neoliberálního globokapitalismu vážně poničeny.

Bez nich žádná důstojnost není. Zbývá jen individualizovaný narcismus „úspěšných“ a osamělá mizérie ponížených.

Nestačí už jen boj o sociální stát, protože ten se sám stal jen odlidštěným mechanismem, do něhož se transformovala solidarita v kapitalistické postmoderně.  Lidskou důstojnost lze realizovat jen v rámci solidární společnosti, pociťované jako pospolitost. Možná i proto musejí sociální demokraté, i ti čeští, začít svůj boj proti ponížení lidské důstojnosti tím, že nově promyslí pojmy „sociální“ a „demokratický“. Levicový intelektuál Zeman by jim v tom možná mohl pomoct.

Právo, 7.5.2013