Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Přání k 70. narozeninám Václava Klause

Přání k 70. narozeninám Václava Klause

Když slavil Václav Klaus šedesáté narozeniny, požádala mne Libuše Benešová, zda bych nepřispěl do sborníku, který se u příležitosti výročí chystal. Napsal jsem tehdy mimo jiné i toto:

Vážený pane profesore,

Historie…má i svou odvrácenou tvář. Je často nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít - například proto, že je v jejich rolích „uvězní“ historické okolnosti, zalíbení v moci, či představa, že to bez nich nejde. Mohou se tak nakonec stát postavami tragickými nebo tragikomickými …

K Vašim šedesátinám mi tedy nezbývá než Vám přát, abyste v roli politika už neslavil své příští kulaté výročí... Jinak se vystavíte nebezpečí, že se jenom zrychlí proces, který začal již před nějakou dobou - totiž degradace Vašeho historického odkazu, který je dnes ještě stále založen na tom, že jste se v prvních fázích transformace z různých důvodů stal symbolem změn i garantem sice kontroverzního ale zároveň civilizovaného rozdělení Československa a že jste politickým soupeřem, nad kterým se těžko vyhrává…

Jak víme, Václav Klaus této rady neuposlechl. A ačkoliv v roce 2002 odstoupil z pozice předsedy Občanské demokratické strany, na začátku roku 2003 kandidoval na funkci prezidenta. Byl zvolen ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, s pomocí Komunistické strany Čech a Moravy.

Během svého prezidentování už nenabídl nic, co by se jen přiblížilo Klausovi-reformátorovi ze začátku devadesátých let, který se sice v lecčems mýlil, ale jehož četné přehmaty a chyby se přece jen daly relativizovat odkazy na nesmírnou složitost postkomunistických reforem.

Klaus coby prezident není politikem ženoucím zemi vpřed, ale pouhým mocnářem. Tedy mužem, pro něhož se hlavním cílem všeho snažení stal pobyt u moci.

Jelikož se už nemohl zviditelňovat reformami, přicházel postupně se stále bizarnějšími názory a postoji: kritikou „humanrightismu“, „NGOismu“ a multikulturalismu, či teoriemi globálního „neoteplování“, „europeismu“, „soudcokracie“ a (vlastního, svérázného konceptu) „postdemokracie“. V Evropě se politicky definitivně „odepsal“, když oddaloval podpis Lisabonské smlouvy, aby nakonec podepsal za cenu vydírání s pomocí tzv. české výjimky.

Klausovy některé postoje byly na hranici ústavnosti, jiné si zasloužily ústavní žalobu pro podezření z přímého obcházení Ústavy.

Odmítl se řídit některými soudními rozhodnutími. Jako na běžícím pásu vetoval zákony, ač ještě před začátkem svého prezidentství tvrdil coby kritik Václava Havla, že vet má být v parlamentní demokracii jako šafránu. Velké otazníky vzbuzují i některé jeho milosti z poslední doby.

Po odchodu z ODS v roce 2002 se Klaus postupně posunul do politického teritoria, kde vládne extrémní skepse k Evropské unii a nacionalismus. Jeho obhajoba bývalého volebního lídra extrémně pravicové Národní strany Ladislava Bátory, jakož i spojenectví s lidmi nabízejícími xenofobií a konspirační teorie, ho zařadila do názorového milieu, které Tomáš Halík nazval fašizujícím světem českého maloměšťáctví.

Klausovou nejposlednější perlou je jeho tvrzení v polemice se spisovatelem Jiřím Grušou, že se jen snaží usilovat o to „ abychom z jedné nesvobody nepřešli moc rychle do nesvobody jiné, abychom z jedné nedemokracie (říkalo se jí lidová demokracie) nepřešli téměř plynule do jiné nedemokracie, které se říká postdemokracie nebo také právní (nebo spíše soudcokratický) stát.“

Jinými slovy, prezident země, pro něhož by měla být ochrana právního státu hlavní prioritou, nás varuje před právním státem.

Jak jsem napsal už v roce 2001, historie je nemilosrdná k těm, kteří nedokáží včas odejít. Václava Klause si tak nejvíce lidí mimo Českou republiku bude nakonec pamatovat nejen pro jeho obstrukce v době ratifikace Lisabonské smlouvy, ale také kvůli video klipu, v němž si, řečeno jemně, „přivlastnil“ drahé protokolární pero během konference s chilským prezidentem.

Klausovi lze k jeho sedmdesátinám přát opět jen to, co jsem napsal už v roce 2001. Klaus ale bohužel prohlašuje, že se z veřejného života nemíní stáhnout ani po skončení svého prezidentství, takže jeho politický a intelektuální úpadek bude pokračovat i po roce 2013. Jelikož už teď je postavou tragikomickou, lze jen konstatovat, že evidentně usilovně hledá cestu do pověstného propadliště dějin.