You are here: Home Members redaktor's Home Pravidla hry u nás zatím moc neznamenají

Pravidla hry u nás zatím moc neznamenají

Podle průzkumů veřejného mínění politická a ústavní krize, která Českou republikou zmítala v podobě prezidentova postupu v případě otálení s odvoláním ministra kultury a jmenováním ministra nového, zdá se, nijak neotřásla v očích veřejnosti ani postavením prezidenta, ani preferencemi hnutí ANO. Prezident si dokonce mírně polepšil, hnutí ANO dále podporuje zhruba 30 procent občanů.

Byl to přitom prezident, kdo nerespektoval Ústavu. A byl to premiér, kdo mu svým odmítáním kompetenční žaloby, popřípadě odmítáním podpořit ve Sněmovně Senátem již schválenou ústavní žalobu,  takové jednání značně usnadnil.

Až se jednou budou psát historické práce o období postkomunistické transformace, bude politické a veřejné dění v létě 2019 dobrým měřítkem toho, kam se Česká republika na své cestě od autoritářského režimu k plnohodnotné demokracii za 30 let posunula. Historikům asi nezbude než konstatovat, že urazila tak nanejvýš polovinu cesty.

Na jedné straně sice značná část veřejnosti vyjadřovala nespokojenost s prezidentovým postupem, který většina ústavních expertů označovala za neústavní,  a také s premiérovou oportunistickou nečinností. Přinejmenším stejně velká část veřejnosti ale krizi okolo odvolávání ministra kultury a jmenování nového vnímala, zdá se, jen jako politický spor, v němž hlavní díl viny nese sociální demokracie, jak naznačuje i její pokles preferencí v prvním průzkumu po skončení krize.

Při zdůvodňování toho, proč tomu tak je, lze slyšet ozvěny názorů prezidenta a premiéra. Tedy, že ČSSD nejprve nepodržela svého ministra kultury Staňka v souboji s kulturní obcí, a pak nominovala kulturou nepolíbeného Michala Šmardu. Navíc celou dobu hrozila odchodem z vlád kvůli jakýmsi abstraktním ústavním principům.. Krizi tedy vyvolala spíše ona, než postup prezidenta.

Je tedy zřejmé, že nemalé části české veřejnosti ještě pořád nijak nevadí, když se nehraje podle pravidel hry, která jsou v liberální demokracii jasně popsány v Ústavě. Prezident je vnímám touto částí veřejnosti jako moudrý monarcha, který v případě potřeby může ústavní pravidla hry poněkud ohnout nebo dokonce obejít. Popřípadě se v očích části veřejnosti žádného porušování ústavy ani nedopouští, činí-li tak proto, že chce zemi uchránit před špatnými politickými rozhodnutími stranické politiky.

Česká republika se prostě zatím za poslední tři dekády většinově neposunula k jasnému pochopení toto, že bez respektu pro pravidla hry, včetně těch nejvyšších, tedy ústavních, jakož i bez jejich vynucování, jsou-li porušována, se demokratický systém pohybuje na velmi tenkém ledě. Postup ČSSD okolo obsazení postu ministra kultury možná nebyl politicky prozíravý, ale prezident i premiér měli tento postup respektovat a postupovat podle Ústavy. Měli to být voliči, kteří by případně v příštích volbách ČSSD vystavili účet.

Pěknou ilustraci toho, jak se na skončenou politickou krizi dívá zřejmě nemalá část veřejnosti, dostal autor tohoto komentáře před několika dny, když se vracel po téměř měsíčním pobytu v zahraničí do České republiky. Hlas lidu, v podobě taxikáře na cestě z letiště, mu vysvětlil, že kdyby média nešťourala do údajně neústavního jednání prezidenta, žádná krize nemusela být. Ti nahoře, jak pravil, by si to mezi sebou všechno domluvili, vše mohlo být vyřešeno mnohem dříve. A byl by klid a pohoda.

Pokud snad někdo cítí v těchto slovech ozvěnu normalizačního bezčasí, v němž ti nahoře vládli a ti dole se starali o své, má asi pravdu. Vytvoření plnohodnotné demokracie, v níž vláda zákona stojí nad politikou, není u nás zdaleka ještě hotová věc.

ČRo Plus, 28.8.2019