Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Pravidla rusko-ukrajinské hry

Pravidla rusko-ukrajinské hry

Je s podivem, jaké množství—a jakých—argumentů jsou schopni ve prospěch ruské anexe Krymu snést někteří západní komentátoři a politici. Kupříkladu: Rusko si prý jen vzalo zpět, co mu patří, protože Krym byl hloupě darován Ukrajině Nikitou Chruščovem v roce 1954.

Někteří západní pozorovatelé také přejímají ruskou propagandu, která tvrdí, že Rusko prostě muselo chránit Rusy na Krymu, protože nový ukrajinský režim vznikl svržením legálně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, a je tudíž nelegitimní a navíc prý fašistický.

Někteří jdou ještě dále. Právě Západ prý dohnal Rusko svoji neobratnou politikou k anexi Krymu  i jeho agresivnímu chování vůči východní Ukrajině. Začalo to prý už tím, že při rozpadu Sovětského svazu dostatečně nezohlednil ruskou národní hrdost a imperiální minulost.

Rusko prý pak  Západ ponižoval i tím, že nerozpustil Severoatlantickou alianci, když se rozpadla Varšavská smlouva. Ba, co víc, NATO se začalo rozšiřovat až k ruským hranicím. Ač je NATO aliancí demokratických zemí, musíme prý chápat, že vzhledem k tradiční ruské nedůvěře k Západu, vidí Rusové jak  další expanzi NATO, tak dokonce i Evropské unie, na východ jako hrozbu.

Ukrajinu a další post-sovětské státy-zejména ty s významnými ruskými menšinami—chápe prý Rusko oprávněně jako svoji sféru vlivu, a jejich sbližování se Západem vidí jako útok na svoji hrdost.  Nyní si prý jen bere tuto hrdost zpět.

Celá řada těchto argumentů je naprosto absurdní. Západ Rusku po rozpadu totalitního Sovětského svazu nijak neubližoval. Rusko se v podobě mezinárodní smlouvy dobrovolně zavázalo v roce 1994, že bude respektovat a chránit teritoriální integritu Ukrajiny  výměnou za to, že ta se vzdá nukleárních zbraní. Kdyby je dnes měla, jistě by měla dál i Krym.

Není také jasné, proč by Západ měl ponižovat Rusko tím, že nesdílí jeho historické předsudky a nerespektuje jeho nároky na vliv v bývalých sovětských republikách. Navíc: ač byl Krym v minulosti součástí Ruska, etničtí Rusové se tam stali většinou teprve na základě deportací krymských Tatarů Stalinem a stěhování Rusů na jimi uvolněná území.

Ten nejpodstatnější argument proti ruské invazi je ale tento: Rusko zcela ignoruje pravidla hry v mezinárodním společenství, tak jak se vytvořila od 2 světové války. Na Krymu bylo přece možné na základě vyjednávání uspořádat referendum nikoliv tak, že ho Rusko nejprve vojensky obsadí a pak před namířenými samopaly zorganizuje údajně svobodný projev lidové vůle.

Argumentovat tím, že mezinárodní právo  tím či oním způsobem prý porušily i západní země při invazích v Iráku, Afghánistánu, bývalé Jugoslávii, či Libyi, srovnává nesrovnatelné. Všechny tyto invaze, jakkoliv ohýbaly v některých aspektech mezinárodní právo, byly odpovědí na masové porušování lidských práv či dokonce na genocidy. Rusům na Krymu nikdo neubližoval.

Obzvláště nebezpečnou Pandořinu skříňku otevírá přitakávání ruskému tvrzení , že má právo nejen chránit etnické Rusy v jiných zemích, ale že má právo zabrat území, které je prý historicky ruské.

 

Zejména čeští politici a komentátoři by měli zbystřit: ti z nich, kdo relativizují ruský anšlus Krymu zároveň odmítají srovnávání s postupem Hitlera vůči Československu v roce 1938. Nic to ale nemění na tom, že by při uznání současné ruské logiky by pro nás bylo dost složité odmítat tvrzení nacistické propagandy, že Německo nejen mělo právo vojensky chránit sudetské Němce, ale nakonec zabrat i české země, protože ty přece byly skoro tisíc let součástí Němci dominované Svaté říše římské.

ČRo Plus, 9.4.2014