You are here: Home Members redaktor's Home Právní přítmí je kaňkou české demokracie

Právní přítmí je kaňkou české demokracie

Nedávné rozhodnutí vlády nechat uplynout mandát ředitele Bezpečnostní a informační služby Michala Koudelky bez jmenování ředitele nového nebo bez prodloužení Koudelkova mandátu na dalších pět let, a spokojit se s tím, že Koudelka byl jmenován zastupujícím ředitelem, je typickou ukázkou neúcty k právu v nejvyšších patrech českého státu.

Zvolené řešení, v němž Koudelka, řečeno s trochou nadsázky, fakticky zastupuje sám sebe, není sice úplně protizákonné, ale zároveň záměr zákona obchází. Je politickou úlitbou vlády, konkrétně premiéra Andreje Babiše, prezidentovi Miloši Zemanovi, který si dlouhodobě Koudelku v čele BIS nepřál.

Koudelka tak nyní dle přání Zemana už není plnohodnotným ředitelem BIS, ale zároveň bude mít v roli zastupujícího ředitele stejné pravomoci, jaké měl dosud, a vláda může tvrdit, že zajistila v čele BIS potřebnou kontinuitu.

Zvolená metoda ve stylu vlk se nažral, ale koza zůstala celá, je bohužel v nejvyšších patrech české politiky značně populární. Jiným příkladem z nedávné doby je celá série vládních vyhlášek v boji s epidemií nemoci covid-19, které byly v rozporu se zákony. Soudy je buď opakovaně rušily nebo žádaly vládu o urychlenou nápravu.

Premiér a jeho vláda kritiku odbývali slovy, že museli jednat pod časovým tlakem, nebo že dané opatření bylo prostě potřebné, a naznačovali, že obcházení platné právní úpravy bylo svým způsobem z politického hlediska v pořádku. To, že tak vznikal chaos a právní nejistota, a že se vláda vystavuje i žalobám o náhradu škod, nechávalo vládní politiky klidnými.

Tato neúcta k právu má u nás bohužel dlouhou tradici. Hned po pádu komunistického režimu mluvil během prvních fází transformace Václav Klaus o „útěku před právníky“, neboť přísné dodržování litery zákona, popřípadě rychlé přijetí zákonů, které by pro transformaci vytvořily pevnější rámec, by bylo prý jen zdržováním.

Pokračovalo to neochotou naplnit některá ustanovení nové ústavy poté, co začala po rozpadu Československa platit, takže kupříkladu ústavou požadovaná decentralizace země, se uskutečnila až v roce 2000. Oficiálním důvodem byla složitá příprava a náklady decentralizace, tím hlavním ale skutečnost, že se politikům v centralizovaném modelu lépe vládlo.

Podobný důvod bránil ustavení Senátu, který, ač ústava stipulovala jeho existenci, začal fungovat v roce 1996. V očích některých politiků představovala jedna další úroveň legislativního procesu zbytečné zdržování.

Andrej Babiš použil podobnou logiku, když hned po nástupu své první vlády, začal využívat nejrůznější kličky k obcházení zákona o státní službě, který byl schválen v novelizované podobě v roce 2014 poté, co byl po svém prvním přijetí v roce 2002 na dlouhých dvanáct let suspendován. Hlavně proto, že by politikům ztěžoval možnost dosazovat do státní správy svoje lidi.

Babiš nakonec dosáhl další novelou zákona v roce 2018 toho, že řada mechanismů na ochranu státní správy před politickými tlaky, byla rozmělněna. I zde zněla již známá argumentace: přílišná nezávislost státních úředníků, zejména těch na vysokých pozicích, prý ztěžuje politikům vládnutí.

Bohužel toto opakované nadřazování politiky právu oslabuje právní stát. Míra neúcty politiků k právu je přitom jedním z měřítek kvality demokracie. 

Není tak náhodou, že Česká republika nyní čelí nemalému tlaku Evropské unie, aby principy právního státu respektovala—kupříkladu v řešení střetu zájmů českého premiéra. Možná není na škodu, že pokud nejvyšší patra české politiky nezačnou principy právního státu plně respektovat, může to naší zemi stát nemalé peníze. To je řeč, které na rozdíl od abstraktních principů právního státu, zdá se rozumějí nejen politici, ale i jejich voliči.

ČRo Plus, 12.8.2021