Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Přehlídka národní malosti

Přehlídka národní malosti

České lavírování okolo dohody o fiskální unii, kterou chtějí uzavřít země eurozóny a zvou k ní i ostatní členské země EU, jakož i lavírování okolo případné půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu na záchranu eura, bohužel opět jednou vyvolává kromě legitimních ekonomicko-politických úvah i otázky o neschopnosti českých politických elit nabízet v krizích jasné a odvážné postoje.

I po dvaadvaceti letech demokratického vývoje se v první velké krizové situaci, kterou současné dění v EU bezpochyby je, vynořují postoje, za něž jsme v historii draze platili: oportunismus, neprincipiálnost, vypočítavost.

To, že se premiér Petr Nečas „rozhodl“ neudělat na nedávném summitu EU žádné rozhodnutí, neboť pro to prý neměl mandát, bylo jen pokračováním oportunistických postojů české politické scény ve vztahu nejen k EU, ale k vnějšímu světu obecně, které jeden ekonom trefně popsal jako „hru na chytrou horákyni“.

Premiéři ostatních zemí „mandát“ evidentně měli, a podle toho také jednali. Některé země si sice eventuálně daly čas na rozmyšlenou, ale jejich premiéři se na summitu nechovali tak, že vlastně nemohou o ničem rozhodovat. O opatřeních pro záchranu eura před summitem se ve většině zemí vedly intenzivní diskuse. Zato v české kotlině předcházelo summitu politické ticho.

Naprostá většina následných politických vyjádření k tomu, co by ČR měla dělat, se pak nesla v duchu nejhoršího čecháčkovství: přikrčme se, počkejme, nenabízejme jasné postoje a už vůbec ne vlastní řešení!

A pokud se už nějaký český politik ve svém zakyslém brblání na adresu EU v minulosti ve své kritice trefil do černého, ač přitom docela jistě nenabízel konstruktivní řešení, pak jsme si ještě mohli dosyta užít česky posměvačného „my jsme vám to říkali.“

Prezident Václav Klaus tvrdí, že Češi by se prý měli v současné evropské šlamastyce chovat jako sebevědomý a suverénní národ, což podle něj znamená zůstat stranou. On i další zastánci podobných názorů jako důvod vesměs nabízejí tvrzení, že angažovat se v záchraně eura pro „nás“ nemusí být „výhodné“.

Budiž, co kdybychom ale alespoň jednou udělali něco, co sice není na první pohled výhodné, pokud nahlíženo čecháčkovsko-účetnickým prizmatem, ale co je prostě odvážné nebo principiální?

Jak může rádoby „sebevědomý“ národ klidně na jedné straně přijímat od EU stovky miliard, ale když nás pořádá o pomoc ona, začne jeho politická reprezentace vymýšlet, proč solidární nebýt a předvádět trapné hokynářské počty?

Oportunismus plodí bohužel slabost a dvojakost v jednání, které možná nejlépe ztělesňuje právě prezident, jenž hýří řečmi o národním sebevědomí. Zatímco Unii oslabené krizí vyhlašuje téměř jakousi válku z pozic národní suverenity, nedůstojně poklonkuje před ruským prezidentem do té míry, že se bojí byť třeba jen komentovat zfalšované volby Rusku.

Ať už současná krize EU dopadne jakkoliv, a Česko se z ní vynoří v tom či jiném ekonomickém stavu, je jisté, že z tragické národní historie se české elity evidentně nijak nepoučily a opakují stále stejné chyby. Což může být v konečném součtu horší, než zda v důsledku krize převládne na čas například ekonomický chaos. I ten se národu lépe snáší s elitami, které mají nějaké principy.

Právo, 15.2.2012