Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Premiér versus "Nevylučujme se z Evropy!"

Premiér versus "Nevylučujme se z Evropy!"

Premiér Petr Nečas zapochyboval, zda signatáři výzvy „Nevylučujme se z Evropy!“, nemálo z nich lidé zvučných jmen, vůbec četli evropskou smlouvu o fiskální odpovědnosti, kterou premiér odmítl podepsat. Výzva premiérův „nepodpis“ kritizuje.

Když už Nečas uchopil vztah ke smlouvě tímto způsobem, nezbývá, než se domnívat, že buď ji nečetl ani on, protože proč by jinak nepodepsal dokument, který podepsalo dalších 25 premiérů a hlav států Evropské unie, anebo že ji četl jenom on a britský premiér (který též nepodepsal), protože by jinak bylo těžko vysvětlitelné, že ostatních 25 představitelů zemí EU nevidělo ve smlouvě nástrahy, které vedly českého premiéra k jeho údajně jasnému „ne“. 

Vezmeme-li ale v úvahu, jak se Nečasovo „ne“ rodilo, tedy například jeho naříkání nad nedostatkem jasného mandátu či nad nejasnostmi ratifikačního procesu u nás, pak se také může leckterému pozorovateli po právu zdát, že premiér možná četl pečlivěji než obsah smlouvy textové zprávy od prezidenta Klause, který ho i přes média otevřeně nabádal k nepodepsání, popřípadě analýzy o vnitřní situaci ve své straně.

Toto nadřazování domácí politické bramboračky mezinárodní politice je koneckonců přesně tím, proti čemu signatáři ve výzvě též protestovali. 

Premiérova slova na adresu signatářů výzvy jsou docela urážlivá. Jak napsal na svém blogu trefně komentátor Jan Macháček, i kdyby někteří signatáři proti Nečasově „nepodpisu“ protestovali bez předchozí četby smlouvy, není třeba nijak zpochybňovat jejich úsudek. 

Stačí totiž vylučovací metoda. Jak už bylo zmíněno výše, v Evropské unii je 27 států, nepodepsaly ale jen dva. Macháček se ptá: „Jaký existuje důvod myslet si, že v 25 zemích EU žijí a vládnou pitomci, kteří si nedokážou nic přečíst? Proč jsme zůstali sami s Británií, která má ve všech geopolitických, bezpečnostních, obchodních a investičních ohledech úplně jiné zájmy než my?“

A dodává: „Mám pochopení pro ty, kterým stačí nevíra v to, že zrovna Češi jsou jediní pozorní, bedliví jako partyzánská hlídka, zdravě skeptičtí, předvoj evropské inteligence, nejlepší pionýři na stráži apod. Co je zdrojem českého avantgardního a bystrého oka? Proč jsou naši politici obdaření zvláštní citlivostí a jemným čichem? A proč všude od Madridu po Tallinn žijí jen tupá jelita, která na sobě nechají dříví štípat?“

Výzva navíc připomíná, že jelikož Nečasovo odmítnutí není skutečně založeno na věcných argumentech, vystupuje o to silněji do popředí negativní symbolika jeho gesta jako gesta „protievropského“. Smlouva se totiž nejen pokouší zavést v podobě fiskální disciplíny v podstatě to, oč údajně usiluje Nečasova vládní koalice, ale navíc by pro Českou republiku začala plně platit až v okamžiku přijetí eura.

Uvažování o tom, zda přistoupení České republiky ke smlouvě podpořit, bylo tak mnohem bolestnější než pro premiéra pro levicové politiky a levicově smýšlející osobnosti. Docela jistě by totiž spíše uvítali evropskou smlouvu, která postupuje k větší evropské integraci s pomocí kroků, jako jsou prorůstová opatření, spíše než škrty, které jsou zakódovány v současném znění smlouvy. A určitě by také uvítali mnohem přísnější regulatorní opatření vůči finančním trhům, včetně speciálních daní, kterým by byly banky a další instituce potrestány za neodpovědné jednání v minulosti. 

Jenže pro levicová řešení neexistuje v EU, v níž mají v současnosti navrch pravicové vlády, podpora, a vzniká tak dilema, zda v podobě jednostranného tlaku na levicová řešení odmítnout další politickou integraci, která je ve smlouvě inherentně zakódována, a tím riskovat desintegraci evropského projektu, anebo zda smlouvu přijmout s tím, že větší politická integrace EU časem umožní přijetí opatření, která nejsou založena na poněkud asociálním předpokladu, že k prosperitě se lze proškrtat. 

Navíc, jak ukazují zkušenosti některých zemí, slušný sociální stát, jakož i prorůstová opatření lze zachovat i při více méně vyrovnaných rozpočtech. Zdroje jsou, jak kdysi slavně poznamenal jeden český politik, jenže současné nastavení systému zapříčiňuje, že většina „zdrojů“ končí v kapsách nejbohatších jedinců a v bezedných bankách i dalších soukromých institucích finančního světa. 

Pokud bude v budoucnosti v EU politická konstelace spíše levicová, bude docela jistě snadnější provést „korekci“ tohoto nespravedlivého uspořádání v EU více integrované, než v EU, jež by měla dnešní podobu nebo by se dokonce rozvolnila. 

Ať už ale výzvu podpořili lidé orientovaní levicově či naopak pravicově, jisté je, že jsou to lidé, kteří si uvědomují jak hodnotu evropského projektu, tak důležitost našeho setrvání v hlavním proudu evropské integrace. A dá se také argumentovat, že mnoho z nich jsou lidé, kteří si uvědomují, že ke společenstvím, jako je EU, se nelze připojit s tím, že budeme loajálním členem jen v dobrých časech.

To, co z českých postojů vůči EU totiž vystupuje jako nejotřesnější dědictví naší komplikované minulosti, je naprostý nedostatek solidarity a sounáležitosti, pepřený mesiášskými představami o vlastní výlučnosti. 

Je možné argumentovat, že konkrétnější motivy zastánců protievropských postojů jsou zhruba dvojího druhu. První skupina je s EU nesolidární, protože ji vyhovuje domácí šlendrián a korupce, které pomohly stvořit v naší zemi část nové vrstvy zbohatlíků.

Druhá skupina je nesolidární proto, že je kvůli svým nejistotám či předsudkům traumatizovaná vším, co nepochází z české kotliny. Řečeno jinak, je pro ni prostě hezké vše, co je české, protože se to zdá být alespoň srozumitelné. Omluvit se tak dají i všechny domácí průšvihy, korupce, pokleslá politická kultura nebo nevýkonná státní správa. 

Jsou to „naše“ průšvihy, kterým rozumíme, což je v době znejisťující globalizace koření všech současných nacionalistických hnutí v Evropě. Ta ve většině zemí zůstávají spíše na okraji, u nás si z těchto postojů udělal bohužel svůj politický program sám prezident, což má vliv i na veřejné mínění. Ten ale bude ve funkci už jen rok. 

I proto je dobře, že se ozvala část občanské společnosti v podobě výzvy „Nevylučujme se z Evropy!“. Je to možná první krok k zásadnímu střetu o naše místo v Evropě. Premiér se mýlí, pokud si myslí, že tento střet lze odbýt tím, že si signatáři výzvy údajně ani nepřečetli novou evropskou smlouvu.

Deník Referendum, 21.2.2012