Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Prezident: Démon nebo šašek?

Prezident: Démon nebo šašek?

Zdánlivě neuctivý název tohoto komentáře vychází z krátké statě, kterou nedávno zveřejnil v reakci na výroky prezidenta Václava Klause o projektu Národní knihovny zástupce šéfredaktora MF Dnes Michal Musil. Když se pan prezident projeví způsobem, jakým zasáhl do diskuse o knihovně, obvykle prý z toho Michal Musil mívá legraci dvakrát.

První švanda pro něj nastává, když profesor Klaus zase něco rádoby provokativního řekne, druhá bžunda následuje, když začne specifická skupina zarputilých Klausových odpůrců „kvičet a pokřikovat, jako by snad každé prohlášení nynější hlavy státu znamenalo jasnou předzvěst jím připravovaného puče.“ Prý zjevně zapomněli, kolikrát se Klaus o něco snažil, a jak málo se mu podařilo prosadit. Dnes už to rozhodně není všemocný ďábel, který udává tón v zemi. Stává se naopak spíše prezidentem s rolničkami na hlavě, jehož pnutí vyjádřit se k čemukoli způsobí, že ho po čase nikdo v ničem nebude brát vážně.

 

Musil i někteří další komentátoři, kteří si to čas od času rozdají s kritiky Klause, nám vlastně říkají: Ano, prezident dělá občas chyby, možná je dokonce na dobré cestě, aby se stal šaškem, ale proč ta hysterie? Proč nezůstat nad věcí?

 

Odpověď je nasnadě: i kdyby prezident byl nakrásně šaškem, je ho třeba brát vážně. Je totiž hlavou státu. Jako takový má velký vliv a důležité ústavní pravomoci. Zahraničí soudí naší zemi i podle jeho činů a výroků. Už proto by bylo neodpovědné se jen potichu blahosklonně pousmívat, když Klaus utrousí další ze svých arogantních nehorázností--kupříkladu na adresu ekologických hnutí, Evropské unie, globálního oteplování, nebo Národní knihovny.

 

Musil si navíc protiřečí. Není totiž jasné, proč bychom měli v úřadu prezidenta tolerovat politika, který prý nedokáže v poslední době nic prosadit. A už vůbec není jasné, proč bychom měli mlčet nad projevy politika, který je na nejlepší cestě stát se kašpárkem.

 

Není právě to důvod, aby někteří komentátoři odhodili svou blahosklonnost, a řekli nám, co s tím? Nebo: neměli by alespoň využít svého práva mlčet a nechat na pokoji ty ze svých kolegů, kteří si myslí, že mít v čele státu kašpárka, je důvod k vážné diskusi? Nejhorší je odbýt celou věc tvrzením, že prezident, jenž je spíše šaškem, nemůže být zároveň všemocným ďáblem,  který udává tón v zemi, a my bychom si ho tudíž neměli příliš všímat.  Lidé poučení historií vědí, že řada politiků, kteří způsobili nemalé historické kalamity, bývají často obojí: šaškové i démoni.

 

MF Plus, 25.5.2007