Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Prezident disident

Prezident disident

Mladá fronta Dnes, která od zvolení Václava Klause prezidentem funguje jako neoficiální „hradní“ deník,  přinesla nedávno „senzační“ odhalení: komunistická Státní bezpečnost několik let Klause sledovala. StB připadaly podezřelé ekonomické semináře, které Klaus tehdy vedl.

 

Nelze než souhlasit s politologem Bohumilem Doležalem, který v této souvislosti napsal, že zveřejnění dotyčných materiálů je samo o sobě dobrým počinem. Bylo by též chybou Klausovy aktivity bagatelizovat, jak se o to pokusili někteří kritici prezidenta. Podle Doležala byly Klausovy semináře bezpochyby velmi významnou událostí. Týkaly se odborných ekonomických záležitostí, ale vládla v nich svobodná atmosféra, věcnost a kritický odstup k situaci. Klaus se projevil jako dobrý manažer, člověk, který dokáže kolem sebe soustředit schopné lidi a přimět je k smysluplné aktivitě. Řada z nich – včetně jeho samého – nebyli ani chartisté, ani bývalí komunisté.

 

Bohužel, jak už to v české kotlině bývá, zveřejnění materiálů má i svou  odvrácenou tvář. Skutečnost, že Klaus byl sledován, je sice zajímavá, ale o svazku, který StB na Klause vedla, se vědělo už nějakou dobu. V tomto kontextu je tedy zajímavé spíše to, jak lidé, kteří MF Dnes materiály poskytli, zveřejnění zprávy načasovali. Vždyť prezidentská volba se má konat za sedm měsíců, a jediné, co Klause poněkud handicapovalo ve srovnání s některými jinými prezidentskými kandidáty, jako je třeba Jiří Dienstbier,  byla skutečnost, že v době komunismu nepatřil do disidentské komunity.

 

Deník kauzu s „náhodným“ objevením svazku StB patřičně „vytěžil“. Prezident dostal příležitost se hned vyjádřit, čehož dokonale využil. Kriticky zhodnotil samotné zveřejnění materiálů, když pravil, že je to „rozehrávání her“, a že je to „absolutně nenormální“. To působí v daném kontextu sympaticky, protože z „objevu“ že byl sledován StB, může přeci jen vytěžit. Kdyby se Klaus vyjadřoval k podobným věcem konzistentně, bylo by možné mu věřit, že účelové zacházení s minulostí mu vadí, ať už může pomoci právě jemu, nebo naopak poškodit nějakého jeho politického soka. Jenže když MF Dnes nedávno „objevila“, že s StB spolupracoval ve funkci poradce Československé státní banky pozdější guvernér České státní banky a premiér Josef Tošovský, Klaus těchto informací využil k poměrně nevybíravému útoku na Tošovského a na zveřejnění informací si nijak nestěžoval.

 

Nekonzistentnost Klausových reakcí ke zveřejňování podobných informací, bohužel též poněkud relativizuje i jeho „skromnou“ reakci na informace, že byl sledován. Prezident řekl, že o sledování věděl, ale že se koneckonců nejedná o nic výjimečného. Už v době komunismu prý říkal, co si myslel. Ostatně byla to taková švejkovská doba. Komentátor MF Dnes pak přispěchal s textem, v němž rozvíjí to, co nám Klaus chtěl vlastně sdělit: během komunismu se chovali v rámci možnosti statečně mnozí lidé, netřeba z toho dělat nějaké velké divadlo. Prezident, ač vlastně svého druhu bývalý disident, se na rozdíl od jiných bývalých disidentů chová skromně, což je sympatické.

 

Řečeno jinak, za komunismu existovaly dvě skupiny lidí, které odporovaly režimu: hlasitá skupinka disidentů, která si dodnes přivlastňuje zásluhy za boj s komunismem, a pak nebojácní, skromně pracující odborníci, fungující ovšem stranou západního mediálního zájmu. V tomto bodě s Klausem souzní i Doležal, kterého prezidentova reakce vyprovokovala k těmto slovům. „Iniciativy tohoto typu – bylo jich celá řada, Klaus byl nejviditelnější a nejúspěšnější – nabourávají havlovskou ideologii o rozdělení české společnosti z doby normalizace na zelináře, kteří uzavřeli nepsanou smlouvu s režimem, a hrstku lidí, kteří zvolili život v pravdě za pomyslnými hradbami disidentského ghetta.“ Reinterpretace nedávné české historie může tedy začít.

 

Sám Klaus napsal před časem článek, v němž se pokusil interpretovat erozi komunismu trochu jinak, než je zvykem. Vyzvedl "masu mlčících občanů", která prý především přispěla k pádu bývalého režimu tím, že ho podemílala svou pasivitou. Přidáme-li k těmto dřívějším prohlášením skromnost, s níž Klaus přijal zprávy o jeho vlastních „disidentských“ aktivitách, „mlčící masa“ se může zaradovat. Vždyť kdo ví, kolik lidí v té mlčící mase se vlastně chovalo během komunismu stejně statečně jako náš dnešní prezident--jen se s tím na rozdíl od Havlů a Dienstbierů nikde nevytahují!

 

V kauze „StB versus Klaus“ je ovšem nejzajímavější to, čím se nikdo zatím nezabýval. Je totiž vcelku pochopitelné, že se StB zajímala o někoho, kdo organizoval semináře, které nebyly oficiálně posvěceny. Je také pochopitelné, že tajná policie oprávněně pochybovala o loajalitě takového člověka ke komunistickému zřízení a poznamenala si například, že Klaus obdivuje západní styl života. V tomto kontextu je pak dvojnásob pochopitelné, že proti Klausovým seminářům eventuálně zakročila.

 

Jenže právě v tomto bodě se vynořují jisté otázky, na které by zvědavý občan jistě rád znal odpovědi. Svazek StB na Klause byl totiž uzavřen v lednu roku 1986 s tím, že StB přijala „preventivně výchovné opatření k zamezení další negativní činnosti“ Klause.

 

Znamená to, že StB s Klausem promluvila, zakázala mu další konání seminářů, a Klaus uposlechl? Nebo jak to vlastně bylo? Neměl by prezident něco dodat právě k tomuto bodu? Pokud se nátlaku StB podřídil, jistě by mu to nikdo nevyčítal. Oprávněný strach z StB v té době neměl jistě jen o sám.  

 

Nebo se snad vysvětlení toho, co se přesně stalo, nehodí do nově vznikajícího výkladu historie, jenž propaguje i Doležal—totiž že mimo disidentské ghetto existovalo i mnoho dalších odvážných iniciativ? Vždyť koneckonců právě to, že se Klaus zřejmě podřídil „preventivně výchovnému opatření k zamezení další negativní činnosti“, ho odlišuje od lidí, kteří „zvolili život v pravdě za pomyslnými hradbami disidentského ghetta“ a raději šli třeba do vězení, než aby se podvolili nějakému výchovně preventivnímu opatření státní moci.

 

Buď jak buď, pokud „preventivně výchovné opatření k zamezení další negativní činnosti“ znamenalo pouze tolik, že další semináře byly zakázány, Klaus musel být i nadále vnímán jako režimu nepřátelská osoba. Člověk trochu znalý poměrů v době komunismu by usoudil, že takto nespolehlivý člověk bude mít velké štěstí, když ho komunistická moc vůbec nechá dál působit v Československé státní bance, kde byl v té době zaměstnán.

 

Nejenže nechala, ale o rok později Klaus odešel z podřadného místa v bance na prominentní místo analytika v Prognostickém ústavu. Tento institut byl zřízen jako „perestrojková“ instituce v osifikovaném československém režimu, údajně na pokyn z Moskvy, ale formálně byl podřízen přímo neostalinskému politbyru KSČ.

 

Jedna z možných interpretací Klausova vzestupu je, že mocenské složky, které Prognostický ústav zřizovaly, hledaly lidi nezatížené komunistickým dogmatismem, a Klaus byl v tomto kontextu logickou volbou. Jenže zároveň pamětníkům té doby může být divné, že by v ústavu kontrolovaném ÚV KSČ bylo dovoleno pracovat lidem, vůči kterým režim musel těsně před zřízením ústavu provést „preventivně výchovné opatření k zamezení další negativní činnosti“.

 

Bylo by proto v zájmu jak českého  „vyrovnávání s minulostí“, tak budoucnosti politika Klause, kdyby v kontextu toho, co jsme se ze svazku StB dozvěděli, buď on sám, nebo lidé z jeho politického či mediálního okolí, blíže vysvětlili okolnosti Klausova profesního vzestupu po roce 1986. Důležité by to bylo i proto, že po sametové revoluci přišla do nejvyšší politiky kromě Klause i celá řada dalších lidí, kteří pracovali v Prognostickém ústavu a předtím navštěvovali Klausovy semináře.

 

PubWeb--IHNed, 20.6.2007