Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Prezident jako Jára Cimrman

Prezident jako Jára Cimrman

První přímá volba prezidenta je pozoruhodný fenomén i proto, že odhaluje leccos zajímavého o českém národě. Možná nejzajímavější je rozpor mezi ambicemi a aspiracemi na jedné straně a realitou na straně druhé.

Vezmeme-li v úvahu jistou míru obecného zhnusení nad údajně nekvalitními kandidáty, zhmotňující se do v Česku populárního tvrzení „není koho volit“,  a přidáme-li nejrůznější vyjádření, včetně těch z úst komentátorů a „osobností“,  o tom, jak by měl kandidát na prezidenta vypadat, zdá se, že požadavky českého národa by mohl beze zbytku naplnit jen nějaký novodobý Jára Cimrman. Tedy všemu rozumějící génius s potřebnými politickými zkušenostmi, mluvící pěti jazyky, mající pestré mezinárodní kontakty i reputaci, a zaručeně nekomunistickou minulost. Prošedivělé skráně a obecně tatíčkovský vzhled jsou definitivnímu plusy.

Realita je ovšem jiná než tyto aspirace. O post prezidenta soutěží kandidáti, kteří jsou, zdá se, podle mínění většiny národa z různých důvodů spíše nevyhovující, a to včetně těch, kteří mají reálnou šanci postoupit do druhého kola.

Kandidátům se vyčítá všechno možné: barvitá politická minulost anebo naopak nedostatek politických zkušeností; stranickost nebo nestranickost; přílišná pravicovost anebo naopak přílišná levicovost; bývalé členství v komunistické straně anebo naopak přílišný antikomunismus; přílišná síla osobnosti anebo naopak úřednická bezbarvost; údajné vazby na různé zákulisní ekonomické zájmy anebo nedostatek vazeb na kohokoliv.

Zajímavé je, že v rozporu s výše zmíněnými přáními, abychom měli prezidenta, který by byl jakýmsi „největším Čechem“, i kdybychom si ho měli vymyslet jako Cimrmana, se v předvolebních průzkumech umisťují nakonec na prvních místech kandidáti, kteří s tímto ideálním profilem nemají moc společného.

Existuje zde zvláštní rozpor mezi tím, na co v postavě prezidenta aspirují média a výzvy „osobností“ na jedné straně, a tím, čemu nakonec dává přednost „lid“. Tomu, když už si musí vybírat z obecně prý spíše nekvalitních kandidátů, kteří nenaplňují lidové představy o „největším Čechovi“,  je především dost ukradená komunistická minulost dosavadních favoritů, jakkoliv by se leckdo při četbě pravicových deníků mohl domnívat, že členství toho kterého kandidáta v KSČ je stěžejní problém.

Lidu také, jak se zdá, příliš nevadí, že jeden z favoritů je narcistický hulvát a rádoby všeználek, který považuje nemalou část národa za hlupáky, zatímco druhý je „muž bez vlastností“.

Zamyslíme-li se nad tím, co činí právě tyto dva kandidáty (zatím jen podle průzkumů) nejpopulárnějšími, dospějeme k možná překvapivému závěru, že právě oni nejlépe reprezentují to, čím průměrný buď Čech skutečně je, anebo co mu imponuje.

Většina lidí u nás nemá ani úplně bezvadnou minulost, ba si na rozdíl od hlasité antikomunistické menšiny nemyslí, že všechno, včetně jejich životů, bylo v minulém režimu špatné. Stejně jako jeden ze dvou favoritů se nemalá část národa pružně přizpůsobuje režimům a okolnostem. A protože se považují jen za „oběti“ historických okolností, pro mnohé dokonce i členství v KSČ mohlo být „obětí“ svého druhu, protože to prý byla „daň“, kterou člověk s talentem a ambicemi musel zaplatit za kariéru.

A stejně jako druhý z favoritů je nemalá část národa přesvědčena, že i navzdory historickým „okolnostem“, popřípadě pod jejich vlivem, jsme vlastně „mistři světa“, kteří všechno vědí lépe než ostatní, a pokud to někdo zpochybňuje, je idiot a blbec. Ani tento druhý favorit nebyl žádným „elitářským“ disidentem, byl jen v „šedé zóně“, což se mu dá odpustit. A nehraje si na žádného antikomunistu, což je velkému množství lidí nepochybně sympatické, protože navzdory své toleranci pro leckterou špatnou vlastnost, Češi obecně nesnášejí pokrytectví hraničící s kýčem.

Snad někde v národě existují lepší kandidáti, než ti, kteří nakonec v prezidentském klání soutěží, ale ti se jaksi k soutěžení neodhodlali. Možná právě proto, že jsou dost chytří na to, aby se nechali vláčet bahnem kádrovací mašinérie, která se v národě s neurovnanou minulostí nutně v soutěži o „největšího Čecha“ spustí.

Možná tak přímá volba nakonec nabízí pro úřad prezidenta kandidáty, kteří tak či onak nejlépe reprezentují, čím česká společnost dnes většinově skutečně je. Václav Havel a svým způsobem i Václav Klaus byli prezidenty „revolučními“, kteří ztělesňovali spíše ambice a aspirace podstatných částí české společnosti, a i proto jich postupně měla stále větší část společnosti tak říkajíc „plné zuby“.

Na přímou volbu lze žehrat z teoreticko-ústavních i politologických pozic, ale zdá se, že mnohem více než volba nepřímá vypovídá o tom, kým skutečně jako národ jsme. Ano, v jistém slova smyslu spousta lidí zdánlivě nemá „koho volit“, ale když se pořádně polem kandidátů proberou, zjistí, že tam sice není žádný „největší Čech“, jak si ho stvořila národní představivost, ale že tam najdou kandidáty, jako jsou oni sami. Pokud je „nemohou volit“ je to na pováženou.

Obecně není situace v žádném případě tak tragická, jak ji popisují ve světle dosavadních průzkumů některá média. Každý ze čtyř kandidátů, kteří mají jistou šanci probojovat se do druhého kola, a dokonce i každý z obou dosavadních favoritů, bude nepochybně lepším prezidentem, než ten současný. To není málo.

Deník Referendum, 9.1.2013