Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Prezident Zeman a otázky svědomí

Prezident Zeman a otázky svědomí

Filozof Václav Bělohradský nedávno argumentoval, že přímo zvolený prezident Miloš Zeman má větší „legitimnost“ než prezidenti, kteří byli voleni nepřímo.

Je mu tedy prý třeba naslouchat a nesnažit se z něj dělat jen jakéhosi ceremoniáře. Jeho větší legitimnost mu prý umožňuje vnášet do společnosti „otázky svědomí“ a vyvolávat potřebné krize legitimnosti v různých institucích politického systému. 

Jako příklad Bělohradský uvedl spor o jmenování Martina Putny profesorem. Zeman svým postupem, kdy Putnu nejprve odmítl jmenovat, vlastně prý spustil užitečnou diskusi o systému získávání profesur u nás. 

S názorem Bělohradského lze polemizovat, a to hned na několik úrovních. Tak především, vnášení „otázek svědomí“ do společnosti a vyvolávání potřebných krizí legitimnosti v různých institucích systému je cosi, co činili i předešlí, nepřímo volení prezidenti, protože je to jakási tradiční role českého prezidenta. 

Jejich úspěšnost přitom ovšem závisela nikoliv na způsobu volby, ale na morální autoritě. I proto byl ze tří prezidentů od roku 1989 nejúspěšnější v tom, co Bělohradský vidí jako důsledek větší legitimnosti přímo voleného prezidenta, nepřímo volený prezident Václav Havel, stejně jako byl v tomto ohledu kdysi úspěšný nepřímo volený Tomáš Masaryk. 

Je také sporné, zda skutečnost, že je prezident přímo volen, mu dává mandát vyjadřovat se k otázkám, které jsou zcela mimo jeho pravomoci. Víme, že Havel i Klaus se rádi vyjadřovali ve svých projevech k různým filozofickým otázkám, zatímco řešení konkrétních otázek, které nebyly přímo v jejich kompetenci, se dotýkali spíše sporadicky. Když už se takové v domácí politice otázky dotkli, bylo to často jen v podobě názoru na dané téma. V politice zahraniční, kde má prezident přece jen ústavně silnější postavení, byli Havel i Klaus samozřejmě více asertivní. 

Prezident Miloš Zeman ovšem pojal svoji roli jinak i v domácí politice. V prvních osmdesáti dnech svého prezidentství nastolil řadu námětů, k jejichž řešení nemá žádné pravomoci, přitom o nich mluví poměrně autoritativně. Požaduje tak třeba zavedení majetkových přiznání, nebo větší investice do infrastruktury. Vyjadřuje se dokonce i k tématům, jako jsou nebezpečné sporty a jejich možný zákaz. 

Zeman také mnohem aktivněji testuje meze svých ústavních pravomocí. Takové jednání má možná v případě přímo zvoleného prezidenta jistou logiku, až na to, že prezidentské pravomoci se po zavedení přímé volby nezměnily, a Česká republika zůstává parlamentní demokracií. 

Prezident Zeman přitom testuje především pravomoci, které sdílí s vládou. V parlamentní demokracii je ovšem už z podstaty věci jasné, že prezidentovy pravomoci, u nichž se vyžaduje spolupodpis vlády, jsou čistě formální a konečné slovo by měla mít vláda. Toto respektují, až na vzácné výjimky, i přímo zvolení prezidenti ve všech ostatních parlamentních demokraciích v Evropské unii, a je poměrně nešťastné, že právě český prezident se snaží tuto praxi změnit extensivním výkladem svých pravomocí. 

Tvrzení, že přímá volba mu k tomu dává jakousi větší legitimnost, není přesvědčivé. Ústavu je třeba vykládat nikoliv na základě způsobu volby prezidenta, ale z podstaty systému, jímž je u nás parlamentní demokracie. 

Pokud bude prezident Zeman i nadále interpretovat svojí údajnou větší legitimnost, použijeme-li výrazu Bělohradského, jako mandát nikoliv jen k nastolování „otázek svědomí“, ale jako mandát k faktickému vytvoření poloprezidentského systému, měli by zákonodárci zvážit, zda tento spor nerozhodnout ústavní změnou. 

Čro Plus, 29.5.2013