Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Prezident Zeman v bažinách populismu

Prezident Zeman v bažinách populismu

Premiér Bohuslav Sobotka se nezvykle ostře ohradil proti prohlášení prezidenta Miloše Zemana. Podle prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka Zeman vyjadřuje lítost nad tím, „že se doposud nepodařilo nalézt 30 miliónů pro Klokánky, které pečují o české děti, třebaže částka na pomoc imigrantům bude zřejmě řádově větší.“

Sobotka prohlásil, že státník Zemanova formátu nemá důvod podbízet se těm nejhorším pudům a nahrávat šíření nevraživosti vůči uprchlíkům. Vysvětlil, že problémy soukromé organizace, která Klokánky provozuje, způsobilo jejich bývalé vedení, které se katastrofálně zadlužilo, a že tento problém nijak nesouvisí se solidárním českým podílem na řešení nejhorší uprchlické krize od konce 2. světové války.

Celou záležitost bychom mohli odbýt jako jen další jiskření mezi prezidentem a premiérem Sobotkou. Stojí ale za hlubší zamyšlení.

Především je se třeba ptát, proč Zeman podobná prohlášení činí. Jeho odpor k přijímání uprchlíků z islámských zemí je sice známý, ale spojení krize Klokánků s českým přijímáním uprchlíků  je bohapustým populismem. Zeman veřejnosti podsouvá, že česká vláda by se primárně měla starat o české děti, nikoliv o bezprizorní cizince.

Když se politik podbízí s pomocí zavádějících argumentů nejhorším pudům, obvykle tím něco sleduje. Musíme se tedy zeptat, čeho chce dosáhnout Zeman.

Nejpravděpodobnější je teze, že se prezident, jehož preference kvůli sérii kontroverzí v poslední době výrazně poklesly, snaží získat na svou stranu alespoň tu část veřejnosti, která ho podpořila v prezidentské volbě. Skutečnost, že je to ochoten činit s pomocí nejhrubšího populismu, naznačuje, že buď vážně zvažuje svoji kandidaturu v roce 2018, anebo alespoň stojí o to, aby neodešel z  funkce s podobně nízkou podporou jako jeho předchůdce Václav Klaus.

Hra na nejhorší pudy není Zemanovi při získávání voličské přízně cizí, jak jsme se o tom mohli přesvědčit už během minulé prezidentské kampaně, kdy cynicky rozehrál sudetoněmeckou kartu. Je bohužel možné, že i tentokrát se té části veřejnosti, která na strašení a demagogii slyší, zavděčí, a jeho preference vzrostou.

Nepřehlédnutelná je v celé aféře také ostrost Sobotkovy reakce. Ta není ve věci, v níž, jak dobře ví, má většinu veřejnosti nejspíš proti sobě, zbytečně defenzivní. Je to státnické prohlášení, za které je třeba ho ocenit.

Snad jen s výjimkou slov, jimiž svoji kritiku uvozuje, když mluví o „státníkovi Zemanova formátu.“  Když totiž srovnáme vystupování  české hlavy státu kupříkladu s chováním slovenského prezidenta Andreje Kisky, nemůže být bohužel v případě českého prezidenta o nějakém státnickém formátu řeč.

Jinak je ale třeba Sobotkovu reakci ocenit nejen proto, že se pokouší uvést věci na pravou míru navzdory riziku, že velká část veřejnosti bude sympatizovat se Zemanovou populistickou zkratkou v podobě „české děti“ versus „islámští přivandrovalci“, ale také proto, že  premiér tímto prohlášením zase jednou odkázal prezidenta, který opakovaně nafukuje svoji roli za meze zamýšlené pro něj ústavou, do patřičných mezí.

Od občanů, kterým záleží na tom, aby se česká politika netopila v bažinách populismu  a nejhorších pudů, patří  premiérovi za jeho zásadový postoj poděkování.

ČRo Plus, 30.7.2015