Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Příliš přísní na vládu lidu?

Příliš přísní na vládu lidu?

V různých internetových diskuzích, ale i v čtenářských ohlasech v denících na komentáře kritické ke způsobu vzniku vlády Jiřího Rusnoka, se opakovaně setkáváme s názorem, že komentátoři jsou na tuto vládu příliš přísní.  Je to prý  vláda, která na rozdíl od politiků, kteří opakovaně ukazují, že jim jde jen „o teplá místečka“, začala rychle něco dělat pro lidi.

Není divu, že mnoho lidí má po katastrofálním představení Nečasovy vlády pocit, že ta Rusnokova není nikterak špatná, a že „odborníci“, jakkoliv mnoho z nich má blízko k neparlamentní Straně práv občanů-zemanovci, jsou jaksi snesitelnější než politici, kteří se pořád dokola o cosi přou. V podstatě ale máme co do činění s revoltou proti politice a potažmo parlamentarismu, což nastoluje řadu otázek.

Demokratická politika je často otravný, úmorný proces. Stává se, že se k moci dostane vláda, kterou začne většina občanů odmítat, ba nenávidět.  Jinými slovy, vládnoucí politická většina nemusí být už po několika měsících špatné vlády totožná s většinovým veřejným míněním, přičemž nové volby jsou v nedohlednu.

Navíc politici se i v těch nejlépe fungujících demokraciích stávají opakovaně ústředními postavami korupčních skandálů. To je sice důkaz, že v takovém státě jakž takž funguje justice i vláda práva, ale platí zároveň poněkud paradoxní úměra: čím více nepravostí justice odkrývá, což by mělo svědčit o relativním zdraví demokratického systému, tím více mohou lidé soudit, že je systém prohnilý. Nahradit takový zdánlivě prohnilý systém nějakým jiným je velké lákadlo.

Jenže vlády „silné ruky“ jakéhokoliv odstínu obvykle nic podstatného dlouhodobě nevyřeší. Nejrůznější sociální i politické patologie se jenom někam přesunou. A jelikož jsou méně kontrolovatelné než v otevřeném systému, nakonec sílí.

Kritika Rusnokovy vlády některými komentátory vychází z  obav, že mocenské „zkratky“, obcházející zavedená pravidla, jsou kontraproduktivní, chceme-li dál být demokracií. Řešení přijaté prezidentem Zemanem, s jeho mandátem přímo „od lidu“, může být sice mnohým sympatické, ale ve svých důsledcích rozbíjí stranický systém, který se u nás pracně vytvářel více než dvacet let.

Je možné, že nedostane-li Rusnokova vláda důvěru, Zeman se vrátí k „idiotským zvyklostem“ parlamentarismu, což by bylo dobře. Jeho dosavadní výroky a činy ovšem spíše naznačují, že to udělat nechce.

I kdyby jeho prezidentská vláda dělala za takových okolností „pro lidi“ zdánlivě to nejlepší, budeme mít celkově bohužel mnohem menší kontrolu nad tím, co skutečně dělá, a kde na to bere, než v  systému., v němž se vláda nezodpovídá jednomu člověku, ale Poslanecké sněmovně.

Navíc jsou zde závažné otázky ústavní. I ti, kdo si pochvalují, že vládne „lidová“ vláda, která se nemusí (doufejme, že jen do příštích voleb) ohlížet na PS, by měli vzít v potaz, že podle české ústavy má být prezident ve většině svých zásadních kroků podřízen vládě  prostřednictvím kontrasignace premiéra .

 

Tam, kde si vládu stvoří na delší dobu bez souhlasu Sněmovny sám, takříkajíc k obrazu svému, je tento princip dělby moci závažně porušen. A to je téměř vždy cesta do politických pekel ještě větších, než jsou ta, z nichž chtěl zdánlivě osvícený politik zemi vyvést.

Právo, 31.7.2013