Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Případ Bátora, aneb O Postkomunistickém fašismu

Případ Bátora, aneb O Postkomunistickém fašismu

Angažmá bývalého volebního lídra extremistické Národní strany Ladislava Bátory na vysokém úřednickém postu na Ministerstvu školství rozvířilo i debatu o názorech, které Bátora reprezentuje. Respektovaní intelektuálové mluví o „fašizujícím světě českého maloměšťáka“ či o reinkarnaci druhorepublikového fašismu. Ministr financí a místopředseda koaliční srany TOP 09 Miroslav Kalousek přímo nazval Bátoru „starým fašounem“.

 S Bátorou udržují čilé styky lidé z okolí prezidenta Václava Klause, a sám prezident přirovnal hon na Bátoru k „hilsneriádě“, přičemž tvrdil, že Bátora je „hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk“. Spekuluje se, zda si prezident nepřipravuje půdu pro založení nové politické strany.

 Jelikož se v okolí prezidenta vyskytují i další lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou „hluboce konzervativní“, ale jejich často skandální názory se dost podobají těm, které sděluje veřejnosti Bátora, o němž, jak už bylo řečeno, se naopak už otevřeně mluví jako o „fašounovi“,  je zapotřebí se fenoménem postkomunistického fašismu zabývat.

 Slavný sociolog a politolog Ralf Dahrendorf hned po pádu komunismu varoval politiky i občany rodících se demokracií, že proces transformace bude mnohem delší,  než si většina z nich představuje. Zatímco vytvoření institucionálního rámce a procedur politické demokracie mělo podle něj trvat jen několik měsíců či let, a vytvoření jakž takž fungujícího trhu zhruba šest let, vytvoření opravdové demokratické kultury, založené na rozvinuté občanské společnosti, mělo trvat možná až šedesát let, tedy dvě až tři generace.

 Ne ve všech transformujících se společnostech se navíc musel podle Dahrendorfa tento proces zdařit. Někde se mohl zastavit v polovině cesty, jinde mohl vést k dlouhým obdobím zmatku a ztráty orientace. Přímočará „cesta ke svobodě“ byla jen jednou z alternativ.

 Největším rizikem pro společnosti, které se vydaly na cestu od totalitního systému k demokracii, byl ale podle Dahrendorfa fašismus (Ralf Dahrendorf, „Reflections on the Revolution in Europe“, London: Chatto & Windus, 1990, str. 137-138).

 Shrňme si Darhendorfovy jasnozřivé argumenty na toto téma.

 „Za fašismus považuji kombinaci nostalgické ideologie komunity založené na ostrých hranicích mezi těmi, kdo k ní příslušejí a kdo ne, a nového politického monopolu jednotlivce nebo hnutí, založeného na silném důrazu na organizaci a mobilizaci, spíše než na svobodě volby, “ píše.

 Půdou, z níž fašismus vyrůstá, je prudký dopad sil moderní industriální civilizace na společnost, která je na něco takového nepřipravena, protože si z různých důvodů podržela mentální rysy starého autoritářského věku, z něhož se vynořila. Některé sociální skupiny jsou tak dislokovány a desorientovány, protože jsou chyceny mezi starým a novým. Nenávidí kapitalismus stejně, jako nenávidí socialismus. A nenávidí nové zbohatlíky stejně, jako nenávidí novou chudinu.

 Za těchto podmínek může podle Dahrendorfa oslovit část společnosti, včetně nových středních tříd, politické hnutí, které slibuje zničit (zkorumpovanou, dekadentní, relativistickou, kosmopolitní, atd.) „současnost“ a vrátit se do minulosti. Vrátit se do minulosti ovšem nelze, navíc fašismus je především hrubá síla, která, pokud zvítězí, rychle vytěsní všechny ostatní ideologie.

 Výsledkem může být režim, v němž je suspendován právní stát, disidenti a „devianti“ pozavíráni, menšiny se stávají terčem lidového hněvu a oficiální diskriminace. Fašismus tohoto druhu nemusí být tak strašný, jako byl národní socialismus v Německu, je to ale v každém případě svého druhu tyranie, která „má svůj původ v té části politického spektra, které jsme si zvykli nazývat pravice, protože…vzývá reakcionářské pocity a sní o čistotě minulých časů, spíše než o utopických vizích budoucnosti.“

 Rozvineme-li Dahrendorfovu argumentaci, rozdíl mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí na jedné straně, a „hnědou“ (fašizující) částí pravice na straně druhé, spočívá především v tom, že jak demokratická levice, tak demokratická pravice hájí v politické rovině pluralismus, toleranci a liberálně-demokratický řád, přičemž v ekonomické rovině pravice hájí kapitalismus a levice nabízí jako alternativu ke kapitalismu sociáldemokratismus, což se v konečném součtu týká především role státu ve vztahu ke svobodnému jedinci.

 Ta část levice, která není spokojena jak se současným kapitalismem, tak s řešeními nabízenými dosavadním  sociáldemokratismem, bude tíhnout k hledání alternativních řešení v budoucnosti. Část pravice propadlá fašizujícímu myšlení bude naopak vzývat jakousi mýtickou čistotu minulosti, v níž údajně pevně platily určité hodnoty, řád a pořádek.

 Jakkoliv takové fašizující tendence lze pozorovat i v nereformovaných komunistických stranách, v nichž panuje tendence idealizovat si „starý pořádek“ komunistického zřízení, přece jenom komunismus jako ideologie se nemůže úplně rozloučit se svým původním přitakáním industriální modernizaci a s nadnárodním universalismem. Fašizuje především tam, kde tyto původní aspekty svojí ideologie už zcela odhodil ve prospěch nacionalismu.

 Fašismus vyrůstající z údajně „autenticky pravicových“ hodnot, které novodobí fašisté rádi popisují jako „hluboký“ konzervativizmus, touží po reinstalaci údajně „tradičních“ hodnot z dob ještě před komunismem, nebo dokonce z dob před nástupem osvícenství a liberalismu, a jeho některé odnože se proto přimykají k sektářskému pojetí náboženství.

 Opájí se konceptem národa založeného na společné kultuře, jazyku, a někdy i „krvi“, a pohrdá aspekty industriální a liberálně-demokratické modernizace, k nimž patří nejen soužití různých kultur, tolerance a respekt pro menšiny, ale v konečných důsledcích i samotný demokratický řád. Jakkoliv totiž novodobí fašisté často tvrdí, že bojují za skutečnou demokracii, v okamžiku, kdy se jim podaří získat moc nebo rozhodující vliv, preferují, jak říká Dahrendorf,  politické zřízení opírající se o monopol jednotlivce nebo hnutí, založené na silném důrazu na organizaci a mobilizaci, spíše než na svobodě volby

 Svým způsobem, jak upozorňuje Dahrendorf, je fašismus obranná reakce určitých skupin proti složitým nárokům modernity. Současnost se jim jeví jako dekadentní a zkažená, snění o lepší budoucnosti je pro ně doménou levice. Zbývá jen návrat do idealizované minulosti, z níž si fašisté ovšem vybírají jenom to, co se jim hodí.

 Fašizující pravice zůstávala v postkomunistickém světě po dlouhou dobu izolovaná, protože proces rychlé modernizace—jak politické, tak ekonomické—posunoval dříve zaostalé společnosti viditelně vpřed. Začaly vznikat nové střední vrstvy. Jak ovšem známe už z příkladu Výmarské republiky, tyto vrstvy které jsou považovány na Západě i v post-komunistických zemích za pilíř liberálně-demokratického řádu, se mohou poměrně snadno fašizovat, pokud začnou ztrácet kvůli ekonomickým problémům svůj společensko-ekonomický status.

 Na tento jev upozorňuje například Václav Bělohradský, který navíc k průvodním projevům fašizace říká: „Patří mezi ně třeba „conventionalism“ neboli fanatické vyznávání konvečních hodnot, nekritické uctívání autorit, idealizace hodnot vlastní referenční skupiny, agresivní vylučování kritiků konvenčních hodnot ze společnosti, „anti-intraception“, což je slovo, které označuje přibližně „pohrdání intelektuály“, preference stereotypů, orientování se na dichotomiích moc-slabost, nenávist k „pravdoláskařům“, cynické pojetí společenských vztahů, přesvědčení, že ve světě se dějí nebezpečné věci, kterým je třeba zamezit silou...“

 K tomu lze dodat, že zmatek působený náporem modernity se ve fašizujícím myšlení projevuje též hledáním rozsáhlých zákulisních konspirací. Fašistický ideál organické čistoty, vycházející z minulosti, je v ohrožení nejenom ze strany „dekadentní“ modernity, reprezentované politicky „slabošskou“ liberální demokracií, ale i ze strany temných sil, které prý působí globálně a spřádají plány na vytvoření nového světového řádu.

 Jakákoliv forma globální vlády, ať už dosažená přirozeným vývojem nebo údajně s pomocí globální konspirace, je totiž v přímém rozporu s ideálem čistoty, který reprezentuje ve fašistickém myšlení téměř mýtická představa tradičního, herderovsky chápaného národa, tedy, jak by řekl Dahrendorf, komunity založené na ostrých hranicích mezi těmi, kdo k ní příslušejí a kdo ne.

 Jestliže podle novodobých fašistů existuje údajně ideální, „předmoderní“ verze minulosti, v níž hrála pozitivní roli jakási bájná organická komunita (národ, etnická skupina, církev) je též jasné, že musejí nenávidět vše, co v současnosti tuto vysněnou „organickou čistotu“ podle jejich soudu kontaminuje: odtud pramení nenávist ke kosmopolitismu (často ztotožňovaným s Židy), přistěhovalcům, multikulturalismu, atd.

 Český premiér Petr Nečas měl pravdu, když u příležitosti výročí sovětské okupace Československa z roku 1968 prohlásil, že dnes nehrozí invaze spojeneckých vojsk, ale extremismu. Problémem je, že chování jeho vlády tomuto extremismu přímo nahrává: nejenom v podobě přivírání očí nad koketováním některých členů vlády s novodobými extremisty, ale i v podobě „reforem“, které dopadají nejvíce na nízko-příjmové a středně-příjmové vrstvy společnosti, které, pokud ztratí sociální jistoty, se mohou snadno přimknout k novodobému fašismu.

 Sociální stát byl v evropských zemích po 2. světové válce zaváděn i jako val proti fašismu, který se ve 30. letech  zmocnil ožebračených středních tříd v Německu i jinde. Postupná demontáž sociálního státu, spojená s nejistotou současného světa, otevírá fašismu opět dveře.

Deník Referendum, 23. 8. 2011