Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Případ Rath a spravedlnost

Případ Rath a spravedlnost

Dopadení „velké ryby“ Davida Ratha, jak média popisují zatčení středočeského hejtmana a poslance za sociální demokracii pro podezření z korupce, jen těžko významně změní dosti skeptické vnímání demokratické politiky valnou částí české veřejnosti. Jakkoliv se totiž může kauza Rath jevit jako určitý průlom v dosud neefektivním boji s korupcí, zůstane v české společnosti pachuť z dosti selektivního naplňování jedné ze základních premis liberální demokracie, jímž je princip spravedlnosti.

Ten má několik základních rovin. Tou nejdůležitější se rozumí rovnost všech před zákonem. Vynecháme-li specifická pojetí spravedlnosti, jako jsou například  tzv. retributivní spravedlnost nebo tzv. distributivní spravedlnost, které v Rathově případu nehrají až tak velkou roli, důležitý je zejména princip tzv. procesní spravedlnosti, který doplňuje obecný princip rovnosti všech před zákonem tak, že se stejné případy rozhodují stejně a nestejné odlišně.

Dosavadní průběh kauzy Rath zásadním způsobem tyto principy relativizuje. Jen těžko bychom například uhájili tezi, že máme co do činění s rovností před zákonem, protože každému občanovi, který není, řečeno lidově, ona pověstná „velká ryba“, je jasné, že by se už samotné vyšetřování v jeho případě odehrávalo poněkud jinak.

Je samozřejmě možné argumentovat, že medializované zatčení nebo tahanice okolo imunity, jakož na druhou stranu i naprosté ignorování presumpce Rathovy nevinny politiky i novináři, se dají do jisté míry v případě vysoce postaveného politika pochopit. Jenže kauza Rath se vymyká výše zmíněným principům, i kdybychom ji poměřovali pouze zacházením státních úřadů s jinými „velkými rybami“.

Mnoho lidí si bude klást zejména otázku, proč se stejným způsobem zatím nepostupovalo v případech ostatních politiků podezřelých z korupce mnohem závažnější , než je kauza, do níž se údajně zapletl Rath,  jakož i v případech nejrůznějších postav z prostředí ekonomického zákulisí politiky.

Jak trefně poznamenává Jan Keller, rozkrade-li se v České republice ročně zhruba 100 miliard korun z celkové částky 600 miliard, které stát utratí na veřejné zakázky, podaří se v případě prokázání viny Rathovi objasnit, kam se podělo přibližně 0.04% z rozkradených prostředků.

Jelikož v každoročním mizení i zbylých 99.96% mají do značné míry prsty politici nebo státní úředníci, protože bez nich by zakázky nebylo možné manipulovat, a jelikož na centrální úrovni už šest let vládne pravice, polapení levicového politika je buď dílo naprosté náhody, jako o tom mluví policie, nebo naopak naprostý a dokonale provedený záměr.

Což nás přivádí k dělící čáře nikoliv jen mezi „velkými rybami“ obecně, ale k dělící čáře mezi vládním táborem a opozicí. Když už se totiž konečně podařilo chytit „velkou rybu“, jak zvláštní, milý Watsone, že v čase pravicové vlády obestřené korupčními skandály a obtěžkané kmotrovskými strukturami v pozadí, pochází první dopadený právě z řad opozice, a navíc je to krajský politik dopadený jen pár měsíců před krajskými volbami, v nichž by jinak ČSSD zřejmě drtivě vyhrála!

Mnoha lidem taková shoda náhod dokonce může připadat jako nanejvýš podezřelá za situace, kdy média už několik let otevřeně píší o docela konkrétních obviněních z masivní korupce mezi vládními politiky, z nichž někteří přitom nadále působí ve vládě, aniž by bylo cokoliv zdárně vyšetřeno.

Bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil, podezřelý přinejmenším z politické odpovědnosti za pokus odklonit 500 miliónů korun z projektu pražské čistírny odpadních vod do pokladny občanských demokratů, sice odešel z vlády, ale zůstává místopředsedou ODS. Zatímco ale Drobil, s nímž je spojen stín korupční půl miliardy, organizuje kampaň ODS pro podzimní volby, krajský politik ČSSD Rath je ve vazbě kvůli podezřením z korupce řádově nižší.

Na svobodě zůstává i bývalý primátor Prahy Pavel Bém, ačkoliv i jen doposud zveřejněné odposlechy rozhovorů mezí ním a „lobbistou“ Romanem Janouškem poukazují na rozsáhlou manipulaci pražské politiky neprůhledným ekonomickým zákulisím. Astronomické částky prošustrované pražským magistrátem za vlády pražské ODS v čele s Bémem v projektech, jako je tunel Blanka, Opencard, financování pražských Dopravních podniků, nebo pražský dálniční obchvat,  jsou svými rozměry nesrovnatelné s případem Rath.

Nejsou také žádné indicie, že by se policie chystala v mediálně vysoce viditelné a vděčné akci pozatýkat členy vládní ODS, kteří tak či onak připravili daňové poplatníky o miliardy  s pomocí projektu elektronických zdravotních knížek, neboli IZIP.

Výše řečené neznamená, že Rath by neměl být po zásluze potrestán. Jenže nahlíženo prizmatem spravedlnosti, je z hlediska férovosti demokratické společnosti tristní, že první „velkou rybou“, která uvízla v sítích justice, je právě politik opozice, ačkoliv ve vládním táboře se už několik let nabízí plejáda potenciálně mnohem závažnějších případů.

Pokud by se pachuť z této možné účelovosti měla alespoň poněkud trochu zmírnit, musely by policie a státní zastupitelství co nejdříve předvést podobný výkon v případě významného korupčníka z řad vládního tábora.

Nic na tom všem nemění ani skutečnost, že Rath byl prý přistižen takříkajíc při činu. Byl totiž přistižen při činu, protože si policie dala velmi záležet na tom, aby ho při činu přistihla.

Pokud by ve spolupráci se státním zastupitelstvím chtěla přistihnout při činu některého z významných politiků vládní koalice, jejichž jména se skloňují ve spojení s korupcí, jistě by to dokázala, jenže zatím chyběla ona pověstná politická poptávka.

V české společnosti je po zkušenostech minulé éry bohužel normou „odečítání ze rtů“ mocných. Při vší úctě k práci speciálního policejního týmu a státní zástupkyně Bradáčové, které média už dokázala vyrobit kýčovitý profil jakéhosi neohroženého Robina Hooda české justice, je otázkou, zda by podobné „odečítání ze rtů“ v případě stop vedoucích k vládnímu politikovi přece jen nezapříčinilo, co jsme už kdysi zažili v případu Jiřího Čunka. Tedy, že by se například informace o vyšetřování chránily méně razantně, nebo že by případ pro jistotu rovnou putoval na stůl stáních zástupců ve vrchním státním „zametačství“ v Praze. 

I konkrétní zacházení s Davidem Rathem po jeho dopadení vážně zpochybňuje princip procesní spravedlnosti. Zatímco slavný kmotr Janoušek byl po činu, který by leckdo mohl vnímat jako úmyslný pokus o zabití, propuštěn policií, přičemž si mohl ponechat řidičský průkaz i pas, Rath skončil ve vazbě, přičemž se vedly jalové „odborné“ a politické debaty o tom, zda by vůbec měl mít právo vystoupit před mandátovým a imunitním výborem nebo před plénem Poslanecké sněmovny.

Zatímco Rath by prý mohl ovlivňovat svědky, u Janouška takové podezření evidentně nepanovalo. Přejetá žena nebyla ani měsíc po činu vyslechnuta, zato se mohla doslechnout ještě v nemocnici, že se s ní „lobbista“ hodlá štědře vyrovnat. Nikoho by docela jistě ani nenapadlo si myslet, že takové vyrovnání může záviset na tom, jak bude, nebo spíše „nebude“ vypovídat.  

Vrcholem pokrytectví je, když například předsedkyně Poslanecké sněmovny ustaraně hovoří o tom, že si neumí představit, že by obviněný Rath zůstal poslancem a spolurozhodoval tak o zákonech této země. A co v první instanci již pravomocně odsouzení pan Škarka nebo Bárta, bývalí významní členové vládní koalice, chce se zeptat? Ti nehlasují?

A pokud bychom vysoké standardy paní předsedkyně rozšířili od kriminálních podezření k hranicím politické kultury, jak by se její starost asi vztahovala na jména Bém, Vondra, Drobil?

A propos: slyšeli jste paní Němcovou někdy ustaraně hovořit o záhadně bobtnajících kontech matky bývalého ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka nebo o podobně bobtnajících kontech manželky člena širšího vedení ODS Pavla Dlouhého, známého pod kmotrovskou přezdívkou „hlubocký kníže“?

Ozvala se paní předsedkyně někdy, když se provalilo, že bývalý ministr dopravy za ODS Aleš Řebíček zbohatnul během svého působení ve vládě nikoliv o obsah krabice od vína, ale o stamilióny? Nemohla by nám sdělit, jak se s jejím citem pro spravedlnost a obavami o čistotu politického života srovnává skutečnost, že vlivný člen severočeské ODS Patrik Oulický nemusí dokonce ani zaplatit pokutu za to, že si načerno postavil vilu v chráněné krajinné oblasti?

Je prostě zřejmé, že jakkoliv lze chycení „velké ryby“ Ratha obecně uvítat, zejména pokud se vyslovená podezření potvrdí a případ se někde nezadrhne, je zároveň bohužel zřejmé, že se v české justici i politice měří různými metry, každopádně nikoliv podle neustále omílaného principu „padni, komu padni“. Kdyby se tak totiž měřilo, byli by někteří prominentní členové vlády a zákonodárného sboru už dávno za mřížemi, a Rathovu kauzu by tudíž se sobě vlastním nesnesitelným pokrytectvím vůbec nemohli komentovat.

Deník Referendum, 22.5.2012