Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Přistěhovalci a Česko v Evropě

Přistěhovalci a Česko v Evropě

Česká vláda před několika dny po bouřlivém jednání rozhodla, že naše země přijme 15 rodin z válkou zmítané Sýrie. V závislosti na tom, kterému vládnímu a stranickému představiteli nasloucháme, jsme se v minulých dnech také dozvěděli, že na víc než toto ubohé gesto se naše relativně bohatá země nevzmůže, protože prý nemá pro přijetí většího počtu uprchlíků kapacity. Když už, budeme prý raději pomáhat v domovinách uprchlíků.

Vládní činitelé také odmítli, že by se Česká republika mohla podílet na přijímání proporční části statisíců uprchlíků, kteří zaplavili v minulých měsících jižní Evropu. Opět zazněl argument, že nemáme potřebné kapacity. To jsou sice pěkné výmluvy, ale před přistěhovalci nás neuchrání.

V Evropské unii bez vnitřních hranic jsou totiž snahy utáhnout kohouty přistěhovalectví na národní úrovni dnes vesměs jen prázdnými populistickými gesty. I kdyby ČR nepřijala ani jediného z běženců, kteří se do Evropy dostali přes Středozemní moře a jihovýchodní hranice EU, stanou se v rámci volného pohybu osob v EU naším problémem tak jako tak.

Naše země tak připomíná člověka, který brání vchod z ulice do svého domu před vetřelci, zatímco zadním vchodem do domu může vstoupit a usadit se v něm kdokoliv, kdo má přístup ke společnému dvoru s ostatními domy v ulici. A kdo se do těchto ostatních domů dostane, nezávisí na nás, ale na jejich majitelích.

Můžeme si samozřejmě dál předstírat, že se nás problém „zadního vchodu“ netýká, ale nebylo by lepší postavit se k tomuto problému čelem?  Začít by se dalo tím, že ukážeme solidaritu s těmi zeměmi EU, které se o uprchlíky z jihu Evropy už dělí.

V druhém sledu by mělo následovat systémové řešení. Kupříkladu přijetí společné přistěhovalecké politiky napříč EU. Ta sice dnes už má některé společné mechanismy v oblasti imigrace, ale zároveň každý stát nadále provozuje víceméně vlastní přistěhovaleckou politiku.

V situaci, kdy v EU neexistují vnitřní hranice, je takový stav naprosto neudržitelný. Jednotlivé státy předstírají svým občanům, že mají nad přistěhovalectvím kontrolu, ale přitom každý z nich, včetně Česka, musí čelit v kontextu politiky volného pohybu osob důsledkům rozhodnutí v každém jiném státě, nad nimiž žádnou kontrolu nemá.

Bylo by osvěžující, kdyby třeba právě čeští politici vykročili za hranice falešného ujišťování národních politických reprezentací, že mají přistěhovalectví doma pod kontrolou. Namísto obranářských gest, kterými údajně chrání výše zmíněný přední vchod do našeho domu, by mohli tlačit EU k zásadní diskuzi nad zavedením skutečně jednotné přistěhovalecké politiky.

Taková politika by sice znamenala, že se nebudeme nadále moci vykrucovat z kvót pro přijímání uprchlíků, kteří se do EU dostanou skrze země na hranicích EU s nestabilními oblastmi. Ale také by nám kupříkladu umožnila prosazovat spolu s ostatními státy EU zvýšenou ostrahu na jižních hranicích EU, jakož i prosazování limitů i pravidel pro přistěhovalectví na celoevropské úrovni.  

 Jinými slovy, stejně jako účast na jiných integrovaných politikách EU, by nám společná imigrační politika poskytla i jistou míru kontroly nad těmi dimenzemi evropského přistěhovaleckého problému, které jsou dnes zcela mimo náš dosah, ale jejichž následky stejně poneseme.  

Právo, 22.1.2015