Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Pro a proti přímé volby prezidenta

Pro a proti přímé volby prezidenta

Schválením ústavního zákona o přímé volbě prezidenta Poslaneckou sněmovnou na začátku prosince se Česká republika posunula blíže tomuto způsobu volby, jakkoliv zákon ještě musí projít Senátem.  Prezident Václava Klaus vzápětí varoval, že přímá volba  je „fatální chyba a omyl“.

Hlavním důvodem pro jeho varování byla obava, že se z volby prezidenta stane jakási soutěž o  „superstar“, navíc prý přímá volba dává skutečně smysl především v prezidentských systémech.

Ponechme stranou úvahy o tom, že skutečným motivem Klausova odporu může být prostá skutečnost, že podle dosavadních průzkumů veřejného mínění a bleskových anket má největší šanci na zvolení v přímé volbě zřejmě Jan Švejnar, který byl Klausovým protivníkem v poslední volbě, a s nímž je Klaus ideově takříkajíc „na kordy“.

Pokud se ale budeme držet oficiálního zdůvodnění Klausových obav, na jeho slovech něco je, protože přímá volba,  i když nebude spojena s výraznou změnou pravomocí prezidenta, dá prezidentovi jiný druh mandátu. Jeho politická legitimita se v takovém případě odvozuje přímo od lidu, přesněji od voličů, takže může i se stávajícími pravomocemi teoreticky zaujímat silnější postoje k parlamentu i vládě než prezident volený nepřímo.

Na druhé straně zkušenosti ukazují, že je dost lichá obava ohledně nějaké „superstar“, která se v komentářích novinářů dost často přetavuje do představ, že prezidentem bude zvolen například známý zpěvák nebo herec. V žádné zemi, která přímou volbu používá, se nikdy nic podobného nestalo. Voliči dobře rozumí tomu, že hlava státu by měla mít nějaké politické zkušenosti. Navíc prezidentský kandidát potřebuje pro svoji kampaň politické zázemí, obvykle v podobě toho stranického.

Za legitimní lze považovat námitku, vznesenou i Klausem, že přímo volený prezident by měl mít teoreticky silnější pravomoci, tedy že takový druh volby patří spíše do prezidentského systému. V českém případě se Poslanecká sněmovna ve schváleném zákoně rozhodla jít paradoxně cestou spíše opačnou, když zároveň omezila pravomoci prezidenta v některých oblastech, například při udílení milostí.

Na druhou stranu můžeme argumentovat, že v celé řadě evropských zemí, které jsou ryzími parlamentními demokraciemi,  se prezidenti volí přímo, a mají přitom poměrně malé pravomoci, rozhodně slabší než například parlamentem doposud volený český prezident. Přímá volba tam má především symbolický význam: je-li prezident hlavou státu, tedy představitelem všeho lidu, měl by si ho „lid“ také vybrat.

V českém případě je to argument o to závažnější, že ve světle velké nespokojenosti občanů s politikou, přímá volba nabízí způsob pro vtažení občanů do politického procesu v podobě instrumentu přímé demokracie. Přímá volba prezidenta je totiž jakousi obdobou referenda, jen se nehlasuje o konkrétním opatření, ale o konkrétní osobnosti.

Zcela nejvážnějším argumentem pro přímou volbu je ovšem v českém případě politiku degradující způsob, jakým byl prezident volen v posledních dvou volbách. Chování politických stran i jednotlivých volitelů bylo v mnoha případech natolik nedůstojné, že z volby učinilo v některých směrech frašku.

Navíc při prezidentské volbě v roce 2003 hrozilo reálné nebezpečí patu, podobného tomu, který zablokoval parlamentní volbu prezidenta na Slovensku na konci 90. minulého století, a nakonec vedl v této zemi k zavedení volby prezidenta občany. Stojí za připomenutí, že Václav Klaus byl v roce 2003 zvolen až ve třetím kole třetí volby, a to nakonec navíc ještě s pomocí několika komunistických hlasů.

Připomínka „komunistické stopy“ je v českých poměrech dalším argumentem pro přímou volbu. Ta odebírá extremistickým stranám možnost, aby v rámci zákulisního obchodování, kterého jsme svědky v parlamentní volbě, nakonec měly v některých případech neúměrný vliv na konečný výsledek.

Jakkoliv v mnoha zemích jsou nakonec i v přímé volbě zvoleni za prezidenty zástupci politických stran, profil prezidentů je přeci jen trochu odlišný od volby parlamentní. Tam může při určité konstelaci projít i „šedá myš“, jenom proto, že stranické špičky nějaké většinové koalice takového prezidenta preferují. To samozřejmě nemusí být v parlamentní demokracii úplně na škodu, prezident nemusí být nutně výrazná osobnost, ale za určitých okolností nevýrazná osobnost ve funkci prezidenta problémem být může, zejména na mezinárodní scéně.

Přímá volba nutí strany, aby hledaly osobnosti výrazné,ale zároveň integrující. Tedy osobnosti, které mají šanci ukrojit si hlasy i z té části politického spektra, s níž nejsou automaticky spojovány.

Větší šanci na úspěch mají tedy spíš kandidáti mírně levicoví nebo naopak mírně pravicoví, tedy spíše „středoví“, než lidé náležející k nějaké jasně vymezené ideologii. Přímí volba tak může paradoxně naplnit mnohem lépe českou představu o nadstranickém prezidentovi než tam nepřímá, která, jak jsme viděli v posledních dvou volbách, vyprodukovala prezidenta názorově velmi stranického.

Parlamentní magazín, leden 2012