Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč babišovci válcují sociální demokracii

Proč babišovci válcují sociální demokracii

Podle průzkumů veřejného mínění vede hnutí ANO o několik procentních bodů před sociální demokracií jak ve volebních preferencích týkajících se nadcházejících voleb do Evropského parlamentu, tak případných voleb do Poslanecké sněmovny. Důvodů je celá řada. Hodně se mluví zejména o pokračujícím zklamání českých voličů z počínání tradičních politických stran.

Jako jistá laboratoř, v níž se pěkně vyjevují rozdíly mezi „antipolitickým“ hnutím ANO a tradiční politickou stranou, jakou je ČSSD, může posloužit i současné dění okolo sociálně demokratických hejtmanů, kteří se museli rozhodnout, zda si zároveň ponechají poslanecké mandáty. Někteří, jako jihomoravský hejtman Michal Hašek, se poslaneckého mandátu vzdali. Jiní, jako karlovarský hejtman Josef Novotný, si ho ponechají—i navzdory stranickému usnesení, které kumulaci funkcí nedoporučilo.

Pro některé voliče může být toto dění v ČSSD výrazem vnitrostranické demokracie, v níž nejvyšší orgány strany mohou jistá opatření silně doporučovat, ale nemohou je vynucovat, takže nakonec záleží na svobodné vůli jednotlivých politiků.

Pro jiné voliče je ovšem právě tento způsob fungování strany jen dalším dokladem paralýzy, která tradiční strany zachvátila. A která, může se mnohým zdát, má navzdory řečem dotčených politiků o službě veřejnosti nakonec vždy něco společného s velkými penězi, bojem a moc i vlivem.

Andrej Babiš, který stvořil , vede  a de facto vlastní hnutí ANO, se takovými podružnostmi, jako je vnitrostranická demokracie, nemusí obtěžovat. Jinými slovy: zatímco předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka musí jak ve věci kumulací funkcí, tak v případě všech složitějších politických rozhodnutí hledat konsensus, Babiš se ničím podobným nezdržuje.

Především on sám je hnutí ANO. Je nemyslitelné, že by se mu někdo uvnitř netransparentních struktur hnutí vážně postavil.

Na veřejnost to zatím, jak se zdá, působí spíše pozitivně. Babiš se nemusí zdržovat ani na vládní úrovni, ani v rozhovorech s médii tím, co si snad myslí, nebo chtějí členové jeho hnutí, včetně skupiny osobností, které k ANO přilákal. Jeho slovo je pro hnutí zákon. Dává mu to pružnost a zdání akčnosti.  Vůči koaličním partnerům může využívat momentu překvapení, když najednou změní stanovisko—kupříkladu v otázce vyjednávání s církvemi o finančních kompenzacích.

Čelní členové ANO to nekritizují, většinou už jen disciplinovaně vysvětlují, proč je vůdcovo rozhodnutí správné. Části české veřejnosti, zatím příliš neuvyklé občasné těžkopádnosti demokracie, to evidentně imponuje.

Je jistě pravda, že by si ČSSD mohla frašku s rozhodováním hejtmanů o tom, kolik funkcí zvládnou, ušetřit, kdyby stranické centrum mělo větší pravomoci tyto lidi trestat. Jenže i takový přesun pravomocí směrem ke stranickému vedení se může v demokratické straně udát jen na základě demokratického rozhodnutí sjezdu.

 Dosavadní úspěch Babiše ukazuje, že mnoho našich spoluobčanů tyto zákruty demokracie frustrují.  I proto zatím stoupající počet voličů nevidí, že odpovědí na těžkopádnost některých demokratických procedur není hnutí, které je jen výrazem momentální vůle svého vlastníka a vůdce v jedné osobě. A že stát případně vedený takovým „hnutím“ může být nakonec stejně vnitřně nedemokratický jako toto hnutí samo.

Právo, 28.4.2014