Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč by Švejnar byl lepší prezident než Klaus

Proč by Švejnar byl lepší prezident než Klaus

Od zastánců znovuzvolení Václava Klause prezidentem České republiky jsme už slyšeli nejrůznější vysvětleni, proč by Klaus byl údajně lepší prezident než jeho vyzyvatel Jan Švejnar. Klaus prý má potřebné politické zkušenosti, umí reprezentovat, všichni znají jeho názory. Jeden známý psychiatr přispěchal i s názorem, že nevíme, jak by Švejnar reagoval v zátěžových situacích, protože prý nebyl zatím v takových situacích otestován.

 

Na všechny výše zmíněné důvody pro znovuzvolení Klause lze odpovědět stejně pádnými protiargumenty. Pokud jde o politické zkušenosti, má jich Klaus možná až příliš. Jinými slovy, v nejvyšší politice se pohybuje téměř devatenáct let, během kterých nepoznal život mimo privilegovanou vrstvu ústavních činitelů, kteří mají ochranku, služební auta, i vlastní osobní a  informační servis, a s „obyčejnými lidmi“ se viděl tak akorát při potřásání rukou.

 

„Potřebné politické zkušenosti“ také mohou jednoduše znamenat, že politik má všechno tak říkajíc „obšlápnuté“, což v české politice může znamenat nejrůznější druhy vazeb na politické, mediální a ekonomické subjekty.

 

Už proto neškodí, zejména v postkomunistické společnosti, kde takové vazby v procesu privatizace snadno vznikaly, aby byl politický matador typu Klause vystřídán někým méně politicky „zkušeným“. Navíc je otázkou, proč by jakákoliv významná osobnost z prostředí mimo politiku měla potřebovat jakési speciální politické zkušenosti pro výkon funkce, která je převážně ceremoniální a symbolická. Ani Václav Havel nebyl v roce 1989, kdy byl poprvé prezidentem zvolen,  nijak politicky zkušený.

 

Pokud jde o schopnost reprezentovat, co to vlastně má znamenat? Že prezident umí konverzovat, pokud možno v několika řečech? Že se dobře obléká? Nebo že má takt a své protějšky nepopuzuje a neantagonizuje? V takovém případě by ovšem byl bezpochyby lepší Švejnar, který je sice ve svém oboru světovou kapacitou, ale je ochoten si pokorně vyslechnout názory druhých, místo toho, aby ty, co s ním nesouhlasí, zbytečně urážel. Nejezdí taky po světě, aby šířil radikální názory na věci, kterým pořádně nerozumí.

 

Argument, že všichni znají Klausovy názory, zatímco u Švejnara prý nevíme, na čem jsme, souvisí s výše řečeným o schopnosti reprezentovat. Jsou totiž názory a názory. Pokud někomu nevadí kontroverzní názory současného prezidenta  na globální oteplování, lidská práva, občanskou společnost či Evropskou unii, a vystačí si s konstatováním, že ať už jsou takové názory vnímány jakkoliv, alespoň je prý známe, pak s ním lze těžko polemizovat. To samé platí o lidech, kteří podporují Klause proto, že právě „silné“ názory prý z něho dělají osobnost. „Silné“ názory, které podle mínění řady partnerů České republiky v mezinárodním společenství, nedávají příliš velký smysl, jsou kontraproduktivní.

 

„Silné názory“ také mohou jednoduše znamenat, že člověk, který se jimi pyšní, je ideolog. To může být důležité ve stranické politice, ale není jasné, proč by musel být ideologem nadstranický prezident.

 

To samé platí i o domácí politice. Názory Švejnara jistě nejsou tak dobře známy jako názory Klause, ale to nemusí být nevýhoda. Mluvíme-li totiž o potřebě trochu provětrat českou politiku, která se už mnoho let pohybuje v uzavřeném kruhu, pak je lepší mít v čele státu někoho, o němž na jednu stranu víme, že to není žádný politický extrémista, ale kdo, na druhou stranu, snad může ještě přijít s něčím novým. Navíc Klausovy názory na soudcovský stav, průběh ekonomické transformace, nebo třeba na rozsah prezidentských pravomocí v zahraniční politice oslovují jen specifické skupiny.

 

Názor již výše zmíněného psychiatra, že se současný prezident osvědčil v „zátěžových“ situacích, je autorovi tohoto komentáře záhadou. Pokud má na mysli schopnost současného prezidenta prahnout po politickém vlivu takovým způsobem, že je ochoten jít do tří po sobě jdoucích prezidentských voleb a být zvolen v třetím kole třetí volby rozdílem jednoho hlasu, který dodají komunisté, pak se lze za „zátěžové situace“ považovat například chování, kdy někoho opakovaně vyhazujete z bytu dveřmi a on se vrací oknem, až vás úplně uondá.

 

Pokud jde o skutečné zátěžové situace v politice, není v případě Klause příliš moc o čem hovořit. V zahraniční politice nemusel nikdy řešit skutečnou krizi. Navíc, dodnes se traduje, že když v roce 1991 došlo k puči v Sovětském svazu, a Michail Gorbačev byl odvlečen vzbouřeni na Krym, Klaus nabádal, abychom byli opatrní, protože nikdo neví, jak to v Sovětském svazu může dopadnout.  Ostatní vrcholní politici vyjádřili jednoznačnou podporu Gorbačevovi a Jeltsinovi.

 

V domácí politice předvedl v roce 2006 během vládní krize po patových volbách nebývalou míru nerozhodnosti—možná proto, že si nechtěl pokazit šance na znovuzvolení. V každém případě, prezident, který odjede uprostřed marných snah stranických špiček zformovat vládu na dovolenou v Alpách, není příkladem někoho, kdo umí řešit zátěžové situace.

 

Švejnar na druhé straně významnou zátěžovou situací prošel. V sedmnácti následoval rodiče, kteří se rozhodli emigrovat, a prakticky z ničeho se vypracoval zcela sám až na mezinárodně uznávanou kapacitu.

 

Zdá se, že občané, kteří v průzkumech veřejného mínění začínají dávat přednost Švejnarovi před Klausem, si toto uvědomují lépe než mnozí politici, kteří se chystají Klause zvolit. Je škoda, že se z průzkumů zatím nedozvídáme, proč přesně se lidé začínají ke Švejnarovi přiklánět. Je ale docela pravděpodobné, že pro mnohé je důvodem rostoucího odporu ke Klausovi právě to, co si mnozí politici a experti pochvalují—tedy sázka na známou veličinu.

 

Pro mnoho lidí je prostě Klaus až příliš „známou“ veličinou a mají ho po téměř devatenácti letech v nejvyšší politice tak akorát. I on by si možná v historii jednou vysloužil lepší ocenění, kdyby se řídil heslem „v nejlepším se má přestat“.

 

Psáno pro Aktuálne.cz