Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč Česko odolává vládě jedné strany

Proč Česko odolává vládě jedné strany

Po nedávných polských volbách bude už ve třech zemích visegrádské čtyřky vládnout jen jedna strana: Smer na Slovensku,  Fidesz v Maďarsku, Strana právo a spravedlnost (PiS)v Polsku. Vláda jedné strany zatím neublížila ekonomice, ale vedla k nedemokratickým pokusům účelově přepisovat ústavy a volební zákony či ovládnout média.

Smer se oficiálně hlásí k levici, zatímco  Fisesz a PiS k pravici, ale ve skutečnosti jsou to strany s podobným populistickým profilem. Vše se v nich točí okolo charismatického lídra s autokratickými sklony. Programově jde o směs národovectví, sociálního akcentu a odporu vůči velkoměstskému liberalismu.

K jejich nástupu přispělo, že se v jejich zemích zcela zhroutila ta strana politického spektra, která primárně nesla odpovědnost za ekonomickou transformaci a reformy spojené se vstupem do EU. V Polsku a Maďarsku levice, na Slovensku pravice. Ve srovnání se Západem jsou to navíc země s vysokým podílem venkovského a maloměstského obyvatelstva, které stojí i po čtvrtstoletí budování demokracie a trhu v ostrém kontrastu k ekonomicky a vzdělanostně privilegovaným velkým městům.

Proč se vláda jedné strany zatím nevrátila do Česka?

Důležité, zdá se, je, že demokratická levice u nás nevznikla mutací komunistické strany. I když jakýsi „mentální“ postkomunismus je v sociální demokracii, naší nejsilnější levicové straně, nezanedbatelný, ČSSD má jinou legitimitu než postkomunistické levicové strany v Polsku a Maďarsku. Ty se i v důsledku toho, že paradoxně právě ony znovu zaváděly kapitalismus, de facto zhroutily. ČSSD též vyzařuje jiný étos než Smer, jehož základ také tvoří reformovaní komunisté.

Dalším důvodem české anomálie je odlišné složení společnosti. Ten její segment, který v širokém slova smyslu vzývá liberální hodnoty, není přítomen jen v Praze, ale i v dalších velkých městech. Ve všech dominuje nyní hnutí ANO, které má podobně jako vládnoucí strany v ostatních zemích Visegrádu v čele autoritářského vůdce. Na rozdíl od nich se ale zatím programově hlásí k liberálnímu středu a opírá se tak i o část velkoměstské „kavárny“.

O voliče na venkově a v malých městech, z nichž mnoho odmítá liberální hodnoty, polistopadovou transformaci i důsledky globalizace, se u nás dělí několik stran. Z těch z vládních ČSSD a lidovci, přičemž ale nemohou vzhledem ke svým tradicím zajít příliš daleko směrem k populistickému národnictví a zneužívání různých frustrací. Hlasy z tohoto elektorátu navíc odčerpává hlasy KSČM, jejíž silná pozice je také českou anomálií.

Stejně jako v ostatních zemích Visegrádu má i u nás tento--po starých „přehledných“ a „bezpečných“ časech do jisté míry nostalgický--elektorát celkově mírně navrch, ale kvůli různým faktorům (výraznější urbanizace, „modernější“ sociální stratifikace, menší vliv katolické církve a příkop mezi ČSSD a KSČM v postkomunistické levici) nemá tak silné postavení. Miloš Zeman byl schopen v prezidentské volbě tyto voliče sjednotit, ale v parlamentních volbách se pokaždé projeví, že je tento segment společnosti u nás strukturovanější než ve zbytku Visegrádu. 

Nedá se samozřejmě vyloučit, že by na jeho bázi nemohla v budoucnosti vzniknout nějaká většinová koalice, sjednocená „krizovým“ tématem, jako je uprchlická vlna, ale nezdá se, že by z něj mohla většinově profitovat jen jedna strana.

Právo, 5.11.2015