Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč je česká levice smířlivá k Rusku

Proč je česká levice smířlivá k Rusku

Europoslanec Jan Keller nedávno argumentoval, že důvodem jisté vstřícnosti nemalé části české levice k současnému Rusku není fascinace vládou silné ruky Vladimíra Putina, doprovázená nedůvěrou k Západu, který řada intelektuálů z okolí ČSSD soustavně kritizuje nebo přímo obviňuje z toho, že Rusko dohnal k jeho současné agresivní politice. 

Důvodem je prý především strach, aby současná konfrontační politika vůči Rusku neeskalovala do většího konfliktu. Jinými slovy, ta část české demokratické levice, která nabádá ke smířlivějším postojům k Rusku a vyzývá Západ i Ukrajinu k vyjednávání, má prý primárně starost o mír.

Co na tom, že někteří prominentní intelektuálové z prostředí české levice píší texty, které vyjevují spíše jejich přesvědčení, že Putinovo Rusko má na své současné počínání právo ve světle předešlé západní politiky i historie Ruska a Ukrajiny (Václav Žák, Václav Bělohradský), nebo dokonce chválí Putina, že právě jeho vláda silné ruky dokázala údajně zkrotit ruské oligarchy, což se Ukrajině dosud nepovedlo (Petr Uhl).

To, že zároveň Putin „zkrotil“ také ruskou demokracii, a je tím posledním, kdo by měl poučovat Ukrajinu, nebo dokonce Západ, o demokracii, zdá se, není z jejich pohledu tak důležité.

Vraťme se ale ke Kellerově argumentu o „holubičích“ pohnutkách té části české sociální demokracie, která nabádá Západ, aby s Putinem spíše vyjednával, než aby na něj s pomocí sankcí tlačil a politicky ho izoloval. Pokud by byl pravdivý, vyplývaly by z něj dva závěry.

Za prvé ten, že Západ zřejmě o mírové urovnání konfliktu na východní Ukrajině nestojí, protože pokud by stál, musel by přeci uvažovat stejně jako ta část české levice, která vidí větší vstřícnost k Putinovi jako cestu k udržení míru.

Druhým závěrem se pak zdá být, že levice je jaksi mírumilovnější než pravice. České pravicové strany, jakož dokonce i někteří „středoví“ politici ČSSD, totiž „drží basu“ s oficiální politikou Evropské unie a USA vůči Rusku.

Spolu s nimi ruské počínání na Ukrajině odsuzují a tvrdí, že důležité je Rusku ukázat, že jeho agresi nebude západní svět tolerovat. A že ji nebude posvěcovat tím, že ruské teritoriální zisky, dosažené s pomocí vojenské síly, zabetonuje v podobě fikce, že na Ukrajině jde o tradiční občanskou válku, při jejímž řešení má Rusko v jednání se Západem a Ukrajinou vystupovat jako nezúčastněná strana--tedy jako jakýsi mírotvorce, který se na vzniku současné krize vlastně ani nepodílel.

Ve skutečnosti o mír samozřejmě nejde české pravici a Západu o nic méně než české levici. Od té části české levice, která se domnívá, že míru se nejlépe dosáhne tak, že s pomocí jednání de facto posvětíme to, co si Putin zatím z Ukrajiny urval, a Rusko se tak  snad „uklidní“, se liší především tím, že ve světle historických zkušeností (kupříkladu v Mnichově v roce 1938), se domnívají, že politika appeasementu k míru bohužel nikdy nevedla. A že nepovede ani tentokrát. Ba že naopak může posloužit agresorovi jako známka slabosti, kterou lze využít k další expanzi.

Nejedná se tedy o soutěž mezi více a méně mírumilovnými mezi námi, ale spíše o při, jak míru a řešení konfliktu dosáhnout.

Zároveň je ovšem nutné podotknout, že ten, kdo sleduje názory v české levici (jak v textech jejích prominentních myslitelů, tak v internetových diskuzích, tak ve vyjádřeních některých politiků), se přeci jen těžko ubrání dojmu, že za vstřícností k Putinovu Rusku není jen strach, že nedostatkem ústupků ohrožujeme mír.

Sympatie k Rusku se zdají mít v nemalé části levice hlubší kořeny. Jelikož sám Putin rozhodně není představitelem demokratické levice, a naopak podporuje extrémně pravicové strany napříč Evropou, zdá se, že to, že část naší postkomunistické levice Putina takříkajíc „bere“, jen těžko může souviset se solidaritou, kterou by část levice mohla snad cítit pro počínání levicového vůdce Ruska, pokud by jím Putin byl.

 Mnohem více tak , zdá se, souvisí sympatie pro Putina  s odmítáním a relativizací Západu a s jistou, z minulosti zděděnou fascinací „silným“ vládnutím. 

Novinky, 9.1.2015