Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč je Sobotkova vláda lepší

Proč je Sobotkova vláda lepší

Prvních sto dnů vlády Bohuslava Sobotky bylo pro média logicky příležitostí pro hodnocení a srovnávání s vládami předchozími. Média jsou na vlády u moci obvykle dost přísná, navíc novináři , stejně jako my ostatní, zapomínají. Kdyby  nezapomínali, byla by srovnání Sobotkovy vlády a s přinejmenším čtyřmi předchozími vcelku zbytečná, protože tato vláda je téměř v každém myslitelném ohledu lepší.

Tak především: Sobotkova vláda vnesla po několika letech nestability a občasné politické hysterie do české společnosti jistý klid. Jakkoliv i v této vládě to v prvních sto dnech občas zajiskřilo mezi koaličními partnery, a jakkoliv boj o vliv mezi premiérem Sobotkou a ministrem financí i lídrem hnutí ANO Andrejem Babišem není u konce, situace v této koalici se nedá srovnávat s neustálým napětím a mediálními přestřelkami, které doprovázely vládnutí týmů Petra Nečase a Mirka Topolánka, či s nepolitickou fasádou a neprůhledností odbornických vlád Jana Fischera a Jiřího Rusnoka.

Poměrně dobrým měřítkem toho, jak veřejnost vnímá tuto vládu, je i skutečnost, že preference vládních stran se zatím nezačaly dramaticky propadat, což kupříkladu o stranách v Nečasově vládě říct nelze. Popularita Babišova ANO dokonce dál roste, zatímco popularita ČSSD a lidovců stagnuje. To je ve světle jinak velmi kritických  pohledů české veřejnosti na každou vládní koalici docela dobré znamení.

K lepšímu postavení vlády také přispívá slabá opozice. Ta je slabá nejen proto, že pravicové strany, které tvořily páteř Nečasovy vlády, jsou v krizi, ale také proto, že na rozdíl od minulosti mají všechny politické strany—vládní i opoziční—společný zájem. Tím je snaha držet v patřičných mezích ústavně rozpínavého prezidenta Miloše Zemana.

Sobotkova vláda se i pro opozici stala jakousi poslední baštou proti Zemanovým pokusům zavést u nás poloprezidentský systém na úkor parlamentní demokracie. Jinými slovy: i pravicové strany si uvědomují, že pokud by rozkolísaly přílišným tlakem Sobotkovu vládu, hrálo by to nakonec do rukou Zemana.

Z české politiky se tak po letech vytratily vypjaté konflikty mezi vládou a opozicí o každou prkotinu, které občas připomínaly až jakýsi třídní boj. Současná opozice sice vcelku logicky kritizuje mnohé vládní kroky, ale „nulová tolerance“ z dob, kdy páteří opozice byla mocná ODS, je pryč.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda Sobotkova vláda už něčeho významného dosáhla. Koneckonců nejvýznamnější právní norma, kterou slibovala—nový služební zákon—je za tím na jednacím stole.

Jenže právě to, že se na rozdíl od vlády Nečasovy či Topolánkovy netváří jako vláda reformní, která chce zemi od základů „předělat“ nebo přímo spasit, dává Sobotkově vládě jistou výhodu. Zákon o státní službě nakonec přijme, a veřejnost to ví. Zato na občanech neexperimentuje s pomocí všemožných nepromyšlených škrtů, julínkovských reforem zdravotnictví, popřípadě myšlenkově nedotažené důchodové reformy.

A na rozdíl od předchozích vlád nepřijímá zákony s většinou jednoho či dvou pochybně získaných hlasů.  Dá se předpovědět, že i státní rozpočet, o který se v koalici vedou jisté spory, nakonec koalice v poklidu schválí.

To hlavní, co odlišuje Sobotkovu vládu o vlády Nečase, Topolánka, ba i Fischera a Rusnoka, je ale skutečnost, že se v zemi--i navzdory některým vnitřním sporům--vládne. Tedy, že vláda jen neimprovizuje uprostřed skandálů, nebo že není politicky nikomu odpovědná.  

 Jistě by mohla vládnout i lépe a efektivněji, a snad se tak i stane. Pro českou veřejnost, traumatizovanou v minulosti neutuchajícími skandály a spory obklopujících obě pravicové vlády, je ale pokrokem už to, že se současná vláda zatím jeví nejen jako poměrně kompetentní, ale vlastně i jako klidný tým.

Právo, 13.5.2014