You are here: Home Members redaktor's Home Proč měnit a neměnit ústavu

Proč měnit a neměnit ústavu

Hned tři parlamentní strany přišly v poslední době s návrhy na ústavní zakotvení ochrany vody. Kdybychom už nějakou dobu nezakoušeli ústavní krizi způsobenou prezidentovým otálením s odvoláním ministra kultury a jmenováním ministra nového, mohli bychom spolu s některými komentátory celou věc ironicky odbýt s tím, že se ve všech třech případech jedná jen o takové plácnutí do vody.

Vědí to nejspíš dobře i lidovci, starostové i komunisté, kteří návrhy na ústavní ochranu vody připravili. Česká ústava už obecné ustanovení o ochraně přírodních zdrojů obsahuje, navíc lepší hospodaření s  vodou a boj proti suchu rozhodně nezlepší nějaké obecné ustanovení v ústavě, ale jen lepší vládní politika, rozumnější kroky státní správy, popřípadě konkrétní zákony doplňující ty, které v této oblasti už existují. Nelze se tedy vyhnout podezření, že všechny tři strany se v podobě řečí o změnách v nejvyšším zákoně země jen populisticky pokoušejí využít současných problémů s  nedostatkem vody.

Lidovci už dokonce začínají vytvářet jakousi tradici planých gest na úkor ústavy. Vloni kupříkladu navrhli zakotvit do ústavy, že manželství je svazkem muže a ženy, což je v současném kontextu boje za práva sexuálních menšin i uzákonění manželství homosexuálních párů v mnoha zemích, také jen takové plácnutí do vody.

Na současných návrzích na ústavní dodatky, jimiž by byl ochraně vody přiřčen speciální status, je ovšem nejvíce znepokojující skutečnost, že zatímco zmíněné strany přicházejí s návrhy na změny ústavy kvůli něčemu, co žádná změna ústavy nevyřeší, mlčí spolu s  většinou ostatních stran ohledně možných změn ústavy tváří v tvář současnému prezidentovu porušování nejvyššího zákona.

Přitom prezidentovy ústavní excesy jsou možné i proto, že ústava je v případech, kdy prezidentovi ukládá faktickou povinnost stvrdit formálním aktem rozhodnutí jiné instituce, poněkud mlhavá, zejména v otázce lhůt,  v nichž má prezident konat. Současná krize je především způsobena tím, že nestanoví žádnou lhůtu, v níž má prezident na žádost premiéra odvolat nebo jmenovat ministra.

Tuto mezeru v ústavě, které využívali či zneužívali všichni polistopadoví prezidenti, by přitom bylo možné poměrně lehce opravit kupříkladu ustanovením, že pokud prezident nevyužije svého ústavního práva stvrdit formálním aktem rozhodnutí jiné instituce v případech, kde má jednat jen jako jakýsi nejvyšší notář (kupříkladu odvolávání a jmenování ministrů, nebo jmenování profesorů), považuje se po uplynutí určité lhůty jeho nečinnost za souhlas. Anebo by výkon tohoto aktu mohl přejít na jiného ústavního činitele, kupříkladu předsedu Senátu.

Bohužel právě v těch případech, kde by strany mohly reálně úpravou ústavy něco zásadního změnit (například zamezit vzniku ústavních krizí, jako je ta současná), od nich slyšíme spoustu řečí o tom, že  ústava není žádný technický manuál, kam lze napsat všechno, anebo že záleží mnohem více na ochotě ústavních činitelů ústavu respektovat, než na jejím znění. Chování politických stran je zejména ve vztahu k prezidentovi natolik absurdní, že při změně nepřímé volby na přímou dokonce zpřísnily možnost prezidenta odvolat z funkce pro porušování ústavy.

Mluvit o ústavních dodatcích o ochraně vody v kontextu reálné ústavní krize způsobené neschopností politických stran upravit ústavu tak, aby se už nemohla opakovat ústavní krize podobná té, kterou prožíváme, anebo aby parlament měl reálnou, nikoliv jen teoretickou možnost prezidenta ztrestat, je smutným dokladem toho, jak politické strany u nás opakovaně selhávají při řešení skutečných problémů.

ČRo Plus, 24.7.2019