Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč na Západě povstávají politická monstra

Proč na Západě povstávají politická monstra

Co mají společného světová ekonomická krize spuštěná pádem Lehman Brothers, daňové ráje, globální oteplování, uprchlická krize, mezinárodní terorismus nebo mezinárodní pašerácké gangy? A co mají s těmito jevy společného Donald Trump, Marine Le Penová, Andrej Babiš, Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczynski, nebo Miloš Zeman? A co s tím vším má společného stavění zdí nebo nejrůznější intelektuální apokalyptici, s nimiž se i u nás roztrhl pytel?

Společným jmenovatelem je v prvé řadě nebezpečné rozevření nůžek mezi globálně (a stále více globálněji) fungující ekonomikou, technologiemi a komunikacemi na jedné straně a politikou zamrzlou na národní, v lepším případe regionální úrovni, na straně druhé.

Tak jak se politici v národních státech stále marněji pokoušejí řešit lokálními nástroji množící se globální výzvy, vypadají stále bezmocněji. Tradiční politické strany a další instituce liberální demokracie, které vznikly v arénách národních států se tváří v tvář problémům, které by snad mohla účinně řešit nějaká forma globální politické správy, jeví jako stále více bezzubé.

Politika bezmoci a strachu

Politickým arénám i veřejnostem národních států tak vládne pocit bezmoci a strachu. Tradiční strany se stávají servisními organizacemi nadnárodních investorů, přičemž pomalé a svým měřítkem lokální demokratické mechanismy na národní úrovni nedokážou, neboť ani nemohou, efektivně reagovat na globální výzvy a hrozby, které národní státy stále více zasahují.

To nutně vede k úbytku legitimity „tradiční politiky“ v očích zmatené veřejnosti. Její nemalá část ještě stále žije v iluzi, kterou nezodpovědně živí i politici, že národní politika se sama může účinně vypořádat s výše zmíněnými globálními jevy.

Ve skutečnosti tato řešení už nemohou vzejít z národní úrovně. Jenže ta nadnárodní naráží v národních veřejnostech na řadu těžko vykořenitelných národních iluzí, s nimiž se od osvícenství pojí národní identita.

Do rostoucího zmatku, který srážka globálně fungujících trhů i technologií a lokálně fungující politiky způsobuje, vstupují noví politici a nové politické subjekty.  Sice de facto správně upozorňují, že tradiční politika nefunguje, ale protože operují z národně-lokálních pozic, mohou nabídnout zase jen iluze. Těží z toho, že ve zmatené veřejnosti je po jejich silné rétorice poptávka.

Sliby o budování zdí (či jejich reálné budování), o zastavení migrace, o znovuzískání kontroly nad národní ekonomikou tváří v  tvář nadnárodním korporacím, či prvoplánové vzpoury proti novým transoceánským zónám volného obchodu, atd., nejsou ale bohužel ničím jiným než jen jakýmsi ne příliš účinným obranným reflexem slábnoucích národních států a jejich politiky proti silám globalizace.

Oběťmi přitom nejsou zdaleka jen malé státy. I ten nejmocnější—USA—si s globálně fungujícími jevy nedokáže už sám poradit. I proto tolik lidí slyší na sliby Donalda Trumpa, že postaví nové zdi, zastaví imigraci, nepřipustí dohody o volném obchodu s Asií a Evropou, bude ignorovat řeči o globálním oteplování coby nesmysly, nebo zastaví „outsourcing“, který stojí za odlivem miliónů pracovních míst do zemí s nižšími náklady na práci.

V Evropě slibují podobné věci naši  vlastní populisté. Přidávají k tomu obvykle i útoky na Evropskou unii, která je prý neschopná řešit problémy. Co na tom, že pro  rychlé a skutečné řešení problémů na celoevropské úrovni není institucionálně a politicky vybavena právě proto, že evropské národní státy se zatím nedokázaly zbavit iluze, že se i globální výzvy, kterých raketově přibývá, dají lépe řešit na jejich úrovni.

Tragickým příkladem je v tomto ohledu Velká Británie, kterou iluze o vlastní velikosti a výlučnosti, přežívající z dob kolonialismu a živená její specifickou geografickou polohou, přivedla až k tomu, že se chce odpojit od nadnárodního společenství, které přes všechny svoje chyby a nedostatky, přece jen může některé globální problémy řešit „celoevropsky“, tedy do určité míry globálněji—a v dlouhodobém výhledu tudíž efektivněji--než  lokální politika národních států. Velká Británie se tak vydala na cestu proti proudu politické globalizace, což proti ní nemůže skončit dobře.

Globální politická správa nebo dezintegrace?

Je současné nebývalé zmnožení fašizujících populistů, kteří nabízejí veřejnosti--vyděšené nekontrolovatelnými globálními procesy--silnou ruku a snadná řešení, popřípadě konspirační teorie (takže problémy se prý vyřeší až budou globální či národní konspirátoři odhaleni a neutralizováni) jen dočasnou fází hledání nového uspořádání nebo předzvěstí krachu současného řádu?

Těžko říct. Globalizaci politiky, která by mohla řadu momentálně samovolných a v mnoha ohledech destruktivních globálních procesů přivést pod kontrolu, stojí v cestě řada překážek. Od přežívajících národních iluzí až po skutečnost, že nějakou formu globální politické správy je těžké vytvořit v situaci, kdy část světa vyznává hodnoty liberální demokracie a část následuje autokratické metody vládnutí.

I proto bude v dohledné budoucnosti poptávka po populistické politice, kterou nyní v přímém přenosu představuje Trump v USA, spíš růst. A na rostoucí frustraci zmatené (obvykle méně vzdělané části) veřejnosti se jako náplast dobře hodí nejen iluze, že vláda silné ruky, izolacionismus a rázná řešení s fašizujícím podtextem mohou situaci změnit k lepšímu, ale hodí se i silácký či vulgární slovník, který má přebít zjevnou nefunkčnost takových řešení v dlouhodobějším horizontu.

Budoucnost je nejasná

Je dokonce možné, že iluze o návratu do „bezpečí“ národních států pod vládou silné ruky na čas rozloží mezinárodní společenství. Tak jak se státy začnou opevňovat za svými hranicemi, odklánět se od různých forem již existující nadnárodní spolupráce a koordinace, a spoléhat na agresivní nacionalistickou rétoriku, může se svět dokonce dostat až na kraj nějakého velkého válečného konfliktu.

Proti tomu stojí argument, že takový návrat k nacionalismu rádoby suverénních států narazí na síly ekonomické, komunikační a technologické globalizace. Ty se už rozbít nepodaří, protože jsou poháněny silami silnějšími než politická vůle na lokální úrovni.

Ať tak či onak, jisté je, že nás čeká období chaosu a  zmatků, z nichž se snad vynoří jasnější poznání, že problémům, jakým například čelí nyní v podobě uprchlické krize EU, (jakož i globálnímu oteplování, daňovým rájům, vydírání států nadnárodními finančními institucemi, nadnárodním teroristickým a pašeráckým sítím, nebo produkci a distribuci drog) nelze čelit účinně dokonce už ani jen v podobě „celoevropských řešení“, jak se teď pěkně říká.

Jediným řešením je i pozvednutí politiky na skutečně globální úroveň. Naděje, že se tak časem stane, pramení ze dvou zdrojů. Jedním je vznikající globální občanská společnost, která už je globálně fungujícími komunikacemi propojená mnohem lépe než politika. A druhým, paradoxně, jsou právě ty síly, proti kterým je třeba globální politiku vytvořit.

Ani globálně fungující trhy, ani globální finanční instituce, totiž nemohou dlouhodobě fungovat v neregulovaném chaosu. Je to nebezpečné nejen pro ně, ale i pro ekonomiky celých států, z nichž profitují. I ze strany „globálního kapitalismu“ tedy bude růst tlak na vytvoření nějaké formy globální politické správy.

Jak nedávno argumentoval český ekonom Tomáš Sedláček v rozhovoru pro publikaci Political Critique, jsme dnes globálně propojeni obchodem a informacemi do té míry, že tlak na schopnost domluvit se, organizovat a reagovat globálně (což je politika) bude růst. S tím lze souhlasit. Otázkou ovšem je, zda síly politické integrace budou nakonec silnější a rychlejší, než síly dezintegrace, které v podobě nástupu nejrůznějších populistických monster vidíme v těch nejzavedenějších demokraciích.

Deník Referendum, 8.3.2016