Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč nemá česká politika pravicové extremisty

Proč nemá česká politika pravicové extremisty

Ve světle volebních výsledků u nás, které ukazují, že se lidé odklánějí od tradičních stran, jakož i ve světle průzkumů, které ukazují značnou nespokojenost české veřejnosti s politikou, poněkud zanikají pozitivní zprávy z české politiky.

Jednou z nich je skutečnost, že česká politika nemá silné pravicově extrémistické strany.

Tato skutečnost vystupuje do popředí zejména nyní, v době konání voleb Evropského parlamentu, kdy můžeme jak v mnohých západních zemích, tak v zemích středo-východní Evropy, sledovat vzestup pravicově extrémistických i silně protievropských populistických stran.

I Česká republika samozřejmě má strany, které buď z extrémních pozic odmítají společný evropský projekt, nebo strany, které hlásají extrémně pravicové názory. Ale jsou to strany okrajové, které nehrají větší roli v hlavním proudu české politiky.

Nenajdeme ale u nás strany se silnou podporou veřejnosti, které bychom mohli přirovnat k francouzské Národní frontě, nizozemským či rakouským Svobodným, britské Straně nezávislosti, či skandinávským extrémně pravicovým stranám. A už vůbec u nás zatím nemá nakročeno k většímu úspěchu nějaká neofašistická strana typu maďarského Jobbiku, italských postfašistů, bulharské Ataky, nebo řeckého Zlatého úsvitu.

Jedním z důvodů je jakási „sanitární“ role českých komunistů v našem politickém spektru. Mnohé z extrémně pravicových stran, které jsou na vzestupu v Evropě, jsou svého druhu prostě strany protestní nebo antisystémové. Lidé je často volí nikoliv primárně proto, že by sdíleli všechny jejich ideje, ale proto, že chtějí radikálně vyjádřit protest proti systému, popřípadě proti současné podobě evropské integrace.

Někteří politologové navíc upozorňují, že dělení politického extrémismu či protestních stran na levici a pravici nedává smysl. Strany proto raději řadí nikoliv na přímce zprava do leva, ale na kruhu, v němž se pravicový a levicový extrémismus překrývají.

A skutečně: podíváme-li se na programy řady tzv. extrémně pravicových stran, lze v nich nalézt „levicových“ odstínů—kupříkladu ve vztahu k silné roli státu. A naopak: mnohé současné extrémně levicové strany v Evropě jsou silně nacionalistické, což bývala doména pravice.

KSČM začala v druhé polovině 90. let praktikovat politiku, v níž se nabízela na jedné straně lidem se silně levicovými názory jako strana tradičně komunistická, ale zároveň se prezentovala jako strana hájící české národní zájmy proti sudetským Němcům či přílišné evropské integraci.

Další její polohou byla právě její anti-systémovost.  K té do jisté míry přispívala sama tím, že se vymezovala proti „demokratickým“ stranám, které byly odpovědné za postkomunistickou transformaci.

Částečně jí ale pomohly k tomuto obrazu anti-systémovosti i ostatní parlamentní strany, když zejména ty pravicové zdůrazňovaly svůj antikomunismus. Tím, že ostatní strany, včetně sociální demokracie, svým odmítáním spolupráce s komunisty, udržovaly KSČM v izolaci, jako stranu s nulovým koaličním potenciálem, daly KSČM možnost vše kritizovat, ale za nic neodpovídat.

Ve srovnání s jinými protestními stranami přitom měla KSČM jednu výhodu: bylo vždy jasné, že ve volbách překročí pětiprocentní hranici. I lidé, kteří by možná z protestu proti „establishmentu“ či coby vyjádření svých radikálních názorů volili za jiných okolností nějakou extrémně „pravicovou“ stranu, které dnes vidíme v Evropě, tak nakonec „pro jistotu“ dali hlas KSČM, protože věděli, že jejich hlas nepropadne.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že vzhledem k existenci silné KSČM není nakonec ani Česká republika v Evropě výjimkou. Má svoji silnou extrémistickou stranu, jen není na pomyslné politické škále vpravo, ale je vlevo.

Jenže tak jednoduché to není. KSČM je sice strana protestní, a zůstává svým způsobem i stranou antisystémovou, jenže na rozdíl od současných extrémistických stran v Evropě je o poznání umírněnější. Má rozdíl od nich zejména poměrně koherentní a srozumitelný sociální i ekonomický program, který je levicový, ale není nijak extrémní.

KSČM se také v posledních dvou dekádách přizpůsobila pravidlům parlamentarismu, a—alespoň ve své oficiální rétorice—opustila plány své předchůdkyně na svržení celého systému liberální demokracie a tržního hospodářství. Na krajské úrovni, ke vládne či spoluvládne s ČSSD, se chová vypočitatelně. I její postoje k EU jsou v posledních letech o poznání vstřícnější.

Na rozdíl od extrémně pravicových stran jinde v Evropě má navíc vlastní historii, která vzbuzuje ve velké části veřejnosti ostražitost. Jinými slovy: čeští voliči nejsou ochotni komunistům naletět do té míry, v jaké to činí voliči v jiných zemích v případě extrémně pravicových stran.

Máme tak do jisté míry štěstí. Voliči, kteří chtějí registrovat svoji extrémně vysokou míru nespokojenosti s českou politikou, mají v podobě KSČM politický domov. KSČM přitom není stranou, která by propagovala rasismus nebo extrémně silné antiimigrační sentimenty.

 Je to sice důvod, pro který ani KSČM coby protestní strana některým voličům nestačí, ale ukazuje se, že rasismus, antiimigrační nálady, anti-evropanství, antisemitismus a další podobné jevy, které pomáhají extrémním stranám jinde, nejsou v české společnosti dostatečně silné na to, aby pomohly k nástupu nějaké další velké antisystémové nebo extrémní strany. Politický extrémismus u nás je spíše „umírněný“, a pro ten je KSČM docela vhodným politickým domovem.

Novinky, 23.5.2014