Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč roste rozhořčení

Proč roste rozhořčení

Když se na konci března konaly první demonstrace pod záštitou takzvané Holešovské výzvy, reagoval na ně ministr financí Miroslav Kalousek slovy, že se jedná o útok na demokracii. Měl jistě v pravdu v tom, že někteří jednotlivci a skupiny, pro které se výzva stala příležitostí se zviditelnit, vyslovovali požadavky, které směřovaly spíše ke změně „režimu“ než jen k jakýmsi korekcím uvnitř demokratického systému.

Ministr Kalousek si bohužel nepoložil otázku, co tento typ antidemokratických reakcí rozdmýchává. Odpověď by zněla, že jedním podstatným důvodem je vždy selhání hlavního proudu demokratické politiky, tedy i politiků, k nimž patří i Kalousek.

Jestliže demokratická politika selhává v artikulování veřejných zájmů a ve vytváření mechanismů, které dávají lidem možnost věřit, že lze problémy korigovat změnami „uvnitř“ systému, začnou se zákonitě někteří jedinci a skupiny upínat k naději, že by se věci zlepšily, kdyby padl celý systém, jakkoliv třeba nemají jasný scénář pro to, co by po pádu systému mělo následovat.

Politici by si také měli odpovědět na otázku, do jaké míry jsou demokratické, nebo se s demokracií slučují jevy, jakými jsou arogance moci, systémová korupce, nebo ideologicky zaslepená politika.

Není například zřejmé, proč by měl průměrný občan jásat nad vládou, která je sice ustavena na základě standardních demokratických postupů a drží se při životě zásluhou potřebné parlamentní většiny, ale která může být mnohými viděna jako instituce demokratické principy popírající, když v ní zasedá několik ministrů obviněných z korupce, a když jednou z vládních stran je uskupení ostentativně vytvořené soukromou bezpečnostní agenturou jako její politická divize.

A je tu ještě jeden důležitý aspekt demokracie, který se v současném českém dění poněkud vytrácí. Liberální demokracie má totiž institucionálně-procedurální tvář, která spočívá v pravidelných volbách za účasti politických stran a ve formování koaličních většin, ale má také svou hodnotou tvář. Jedno bez druhého přitom nefunguje.

Ona „hodnotová tvář“ demokracie úzce souvisí s liberálním pojetím spravedlnosti, které nejprecizněji zformuloval John Rawls.

Podle něj jsou společenské a hospodářské nerovnosti přijatelné, pokud jsou spojeny s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup (princip rovných šancí),a pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni (princip diference).

Nerovnosti jsou tedy v liberální demokracii přípustné, ale jsou podmíněny zachováním rovných šancí a šancí na vzestup s tím, že zvýhodnění je mohou snižovat, ne zvětšovat. Jinými slovy, podle Rawlse jsou nerovností přípustné jen tehdy, pokud se jimi postavení nejslabších nezhorší, nýbrž naopak jim přináší absolutní prospěch.

Tento aspekt spravedlnosti se ovšem v současných západních demokraciích vytrácí. Hnutí „rozhořčených“, které začalo vloni ve Španělsku, i hnutí Okupujte Wall Street v USA byly poháněny pocitem, že pomyslná společenská smlouva, jejíž osou je v liberální demokracii, spravedlnost, byla porušena, když globálně fungující trhy začaly vyvářet prudké nerovnosti. Jinými slovy, „rozhořčení“ začalo masově růst, když v důsledku ekonomické krize v roce 2008 přišly o práci a bydlení milióny lidí, ale hlavní vinici—investiční bankéři a politici—zůstali nepotrestáni.

Naopak, nůžky mezi skupinami superbohatých lidí, kteří „mohou vše“ a těmi, kteří nesou jen „náklady“, se dále rozevřely, takže se v případě širokých sociálních skupin už nedalo mluvit o tom, že se jim vyplatí tolerovat nerovnosti, protože se zásluhou nerovností postavení nejslabších nezhorší, naopak jim přinese absolutní prospěch.

Podobná situace nastala v České republice, když vláda Petra Nečase začala škrtat a zavádět reformy, jejichž oficiálním cílem bylo snížit deficity státních financí. Zatímco příjmy těch nejbohatších zůstávaly v podstatě nedotčeny, škrty a reformy postihovaly plošně zejména sociálně slabší vrstvy. Výsledkem bylo další prohloubení sociálních nerovností, které se ovšem už nedalo ospravedlnit způsobem, jenž nastínil Rawls.

V takových okamžicích se stává, že v demokratické společnosti začne sílit jev, který Václav Bělohradský trefně označil kalo „tekutý hněv“. Je produktem frustrace z toho, že je narušen princip spravedlnosti, aniž by přitom bylo možné tuto „poruchu“ demokratického systému opravit demokratickými prostředky, protože politická elita je buď ideologicky zaslepená, nebo arogantní, anebo zavázaná různým neprůhledným zájmům v pozadí politiky.

Toto je také důvod, proč vznikla Holešovská výzva, a proč se okolo ní eventuálně začaly rojit skupiny, které evidentně nevěří, že je demokratický systém opravitelný zevnitř, a chtějí ho smést. Nápravu věcí docela jistě nezjednají obvinění z úst politiků, že jsou taková hnutí útokem na demokracii. Mnohem důležitější je se ptát, proč najednou kritická masa lidí demokracii evidentně už nevěří.

Parlamentní magazín, duben 2012