Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč se nebude opakovat únor 1948

Proč se nebude opakovat únor 1948

Sedmdesáté  výročí komunistického převratu v Československu se kromě poctivé historické reflexe stalo i příležitostí pro poněkud povrchní a hlavně nepravdivé srovnávání tehdejší a dnešní situace. Zatímco v roce 1948 se odehrál frontální útok na demokratický systém, na jehož konci byl systém totalitní, dnes jsme spíše svědky pokusů podvazovat některé pilíře liberální demokracie tak, aby fungovala podle představ mocných.

Teoretici definují liberální demokracii jako systém spočívající na dvou základních pilířích: na jedné straně jsou volební mechanismy, které umožňují pravidelné střídání vlád; na straně druhé komplikovaný systém liberálního konstitucionalismu, který zajišťuje relativní nezávislost řady klíčových institucí na politice, tedy na již zmíněném střídání vlád.

V roce 2003 publikoval americký politolog Fareed Zakaria knihu Budoucnost svobody, v níž jako první popsal relativně nový jev: vznik a fungování tzv. neliberálních demokracií.

To jsou podle něj systémy, které si drží formální rysy demokracie, zejména pokud jde o pravidelné konání formálně svobodných voleb, ale zároveň oslabují nezávislost institucí vytvořených liberálním konstitucionalismem. Kupříkladu ústavních soudů, nejvyšších kontrolních úřadů, odpolitizované  stání správy, či veřejnoprávních médií. Občas se takové neliberální režimy také snaží využít svojí momentální politické převahy k přepisování ústavy nebo volebních zákonů ve prospěch stran a hnutí, o které se opírají.

K frontálním útokům na demokracii s příslibem nastolení úplně nového systému dnes nedochází nejen proto, že s dvacátým stoletím skončila éra velkých utopií, ale také, a hlavně, proto, že jakýkoliv drastický, příliš viditelný pokus vytvořit zjevně nedemokratický systém v zemi, která demokracii už má (a je nejen ekonomicky, ale i politicky integrovaná do společenství demokratických států), vede k izolaci. V případě členských zemí Evropské unie, v níž je dodržování principů právního státu a liberální demokracie podmínkou plnohodnotného členství, pak dvojnásobně.

V zemích, kde mají s liberální demokracií problém, jakými jsou dnes v Evropě Polsko nebo Maďarsko, tak vidíme spíše opatrné pokusy podvázat nezávislost té či oné instituce, než frontální útok na základy demokratického systému. Ten by totiž mohl mít v prostředí, v němž jsou ekonomiky těchto zemí silně závislé na ostatních, a v němž tyto země dostávají nemalé unijní dotace, eventuálně fatální ekonomické dopady.

I politici reprezentující země, které bychom dnes mohli popsat s pomocí Zakariových definicí jako neliberální demokracie, musejí být tedy opatrní. Balancují neustále na hraně toho, co jim ještě při uspokojování jejich mocenského apetitu projde bez větších mezinárodních dopadů, a co už ne. Vědí dobře, že dokud se v jejich zemích konají volby a existuje jistá míra mediální svobody i nezávislosti občanské společnosti, mohl by drastický ekonomický propad, zapříčiněný mezinárodní izolací, vést k jejich porážce.

Nejrůznější pokřivení a omezení liberální demokracie ve jménu údajně efektivnějšího vládnutí samozřejmě po zásluze budí odpor. Ale na rozdíl od totalitního systému, který byl u nás nastolen v roce 1948, ponechávají neliberální demokracie prostor pro občanskou a  politickou opozici, jakkoliv se může její situace jevit jako bezvýchodná. Na rozdíl od komunistického režimu, chráněného u nás mocným Sovětským svazem, mohou neliberální režimy Viktora Orbána v Maďarsku a Jaroslawa Kaczynského v Polsku, nebo případně neliberální režim Andreje Babiše u nás, skončit podobně jako svého času mečiarismus na Slovensku.

Ještě pořád záleží na občanech. Na tom, co si nechají líbit. Což bychom o režimu nastoleném v  roce 1948 říci nemohli.

ČRo Plus, 28.3.2018