Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč v Česku zuří názorová občanská válka

Proč v Česku zuří názorová občanská válka

V Česku zuří cosi jako názorová občanská válka mezi lidmi bojícími se imigrantů z islámských zemí a těmi, kteří jsou podle příslušníků první skupiny k přijímání přistěhovalců z islámských zemí nekriticky vstřícní. Je to přitom válka do značné míry umělá.

 Tábor těch, co se migrantů obávají, a na jejichž hlavy se občas snášejí obvinění z xenofobie, má ve skutečnosti mnoho odstínů—od v podstatě rasistických názorů až po oprávněné obavy, zda evropské společnosti mohou úspěšně a bez bezpečnostních rizik absorbovat milióny běženců z kulturně a nábožensky velmi odlišných zemí.

 Pojem „sluníčkář“--používaný pro lidi k uprchlíkům vstřícné--je  též nepřesný. Typický „sluníčkář“ je vykreslován jako bezbřehý liberál, který bez ohledu na bezpečnostní rizika vítá s otevřenou náručí všechny uprchlíky a odsuzuje přísnější kontroly na hranicích, ba existenci hranic jako takových.

 Ve skutečnosti  bychom těžko hledali významnější českou osobnost, která něco takového hájí, což ovšem nebrání mnohým konzervativním komentátorům, aby se tímto mýtickým „liberálem“ opakovaně neutkávali ve svých filipikách proti současné migrační vlně. Stejně tak se utkávají s EU, aniž by byli sami schopni nabídnout konkrétní opatření, která by se nějak zásadně lišila od těch, o nichž mluví i levicoví a další liberálové.

 Spor se vede spíš o to, jak se k uprchlíkům chovat. Máme se o ty, kteří už zde jsou, nějak podělit s ostatními zeměmi EU? Máme nadřazovat bezpečnostní dimenzi uprchlické krize té humanitární? Povzbudíme další uprchlíky, pokud ukážeme lidskou tvář těm, co zde už jsou?

 Názorová mělkost a zároveň značná emocionalita obou táborů naznačují, že uprchlická vlna není skutečným jádrem současného českého sporu. Je to jen další fáze jiného střetu, v němž se oba tábory kryjí do jisté míry s dřívějším dělením na „pravdu a lásku“ versus ti druzí, nebo s dělením na „kavárnu“ a zbytek společnosti.

 Česká společnost je prostě čtvrtstoletí po pádu bývalého režimu hluboce rozdělená na lidi, kteří přijímají—byť možná s dávkou kritiky--dosavadní transformaci.  A vnímají jako pozitivní výzvu globalizaci, v jejímž víru jsme se octli. A na lidi, kteří mají pocit, že se přechod k demokracii a trhu nezdařil a bojí se nejrůznějších dopadů globalizace.

 V podloží současného střetu o uprchlíky prostě leží otázka důvěry v demokracii i v naše národní schopnosti, jakož i otázka naší geopolitické orientace. Linie mezi oběma tábory se přitom všelijak proplétají, takže mnozí, kdo jsou víceméně spokojeni s polistopadovým vývojem, se dnes chtějí opevňovat za národními hranicemi. A leckdy zase naopak.  

 Navzdory ponuré společenské atmosféře existují ale důvody k optimismu. Válka ve veřejném mínění se totiž zatím nepřelila do radikálních změn ve stranických preferencích. Politické elity to v našem plebejském, anti-elitářském národě tradičně nemají lehké, ale navzdory současnému běsnění názorových extrémů, politický střed zatím pevně drží.

Novinky, 1.12.2015