Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Proč ve volbách prohrála levice

Proč ve volbách prohrála levice

Obě české levicové strany—Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a  Moravy--utrpěly ve volbách zdrcující porážky. Jejich lídři reagovali, tak jak je to u nás zvykem. Tedy v podobě neurčitých prohlášení o potřebě provést důkladnou analýzu a na základě takové analýzy vyvodit důsledky.

Jako příspěvek ke slibované analýze lze oběma stranám nabídnout několik postřehů. Začít lze tím, že politické strany obecně doplácejí na to, když zradí v reakci na nové výzvy svojí identitu. Na Západě se to už před lety přihodilo sociálně demokratickým stranám, když na nástup globalizace, a s ní spojené ideologie ekonomického neoliberalismu, reagovaly v některých zemích nabídkou tzv. třetích cest, což byly pokusy sloučit neoliberalismus se sociáldemokratismem. Z počátku to fungovalo, později se ale voliči od těchto stran začali odvracet, protože proč koneckonců volit levici hájící ekonomické a sociální recepty, které pravice nabízí v mnohem čistější podobě.

Obě české levicové strany se dopustily něčeho podobného ve vztahu k řešení výzev, které hýbaly světem v posledních letech. Když se začal na pravici stávat módním nacionalismus coby reakce na různé výzvy ekonomické globalizace a masovou migraci či mezinárodní terorismus, rozhodly se nabídnout své verze nacionalismu a volání po bezpečnosti. Jenže v podání stran, které původně vyšly z internacionalismu, a které ve své rétorice nemohou už z podstaty věci zajít tak daleko jako nejrůznější pravicoví extrémisté či nacionalističtí populisté, takový příklon k tématům nacionalistické pravice působí nevěrohodně.

Týká se to přitom více sociální demokracie než komunistů, kteří přeci jen dokázali slavit se svým protiněmeckým nacionalismem, mírným euroskepticismem a stavěním se do role protestní strany jisté úspěchy už v minulosti. Jejich hlavním problémem je, že na scénu nyní přišla populistická hnutí, která dělají tytéž věci s  větší energií a přímočařeji, přičemž dokážou oslovit na rozdíl od KSČM i mladší lidi. Ukázalo se ale, že když se zjevili polici, kteří nabízeli vládu silné ruky přesvědčivěji než konzervativně a zároveň rádoby levicově působící politici KSČM, následovali tyto autoritářské politiky z nových hnutí i mnozí starší voliči komunistů.

Sociální demokracie zradila svojí identitu hned nadvakrát. Nejen svým jistým příklonem k nacionalismu, bojem proti migraci ve stylu pravicových stran a opatrnictvím vůči Evropské unii, který z ní opticky činil spíše novodobou verzi národních socialistů, ale i neschopností nabízet témata, která přeci jen činí ze západních sociálně demokratických stran—i navzdory jejich oslabování v posledních letech--ještě stále rozpoznatelnou alternativu k pravici. Tedy otevřenost k jinakosti, toleranci k menšinám nebo diskuzi na tématy tzv. kulturní levice.

ČSSD  se nepoučila z minulých regionálních a komunálních voleb, které ukázaly, že začíná silně ztrácet mezi mladšími a vzdělanějšími voliči. Pokusy o modernizaci ztroskotaly ještě před tím, než se o nich vůbec začalo vážně diskutovat. Strana se rozhodla zůstat jakousi odborovou organizací pro postarší voliče z malých města  venkova, nabízející bezpečí, což hezky ilustroval zbraněmi opásaný ministr vnitra za ČSSD. Jenže se ukázalo, že nová populistická hnutí dokážou některými levicovými recepty v sociální oblasti šermovat stejně dobře, přičemž jsou jejich autoritářští vůdci důvěryhodnější při slibování ochrany před údajnými hrozbami i ve své nacionalistické rétorice.

Otázkou je, zda skluz české levice směrem národnímu socialismu a populismu lze ještě zvrátit. A pokud ne, zda to neznamená, že obě strany úplně nezmizí coby relikty postkomunismu. Bohužel se zdá, že nejen u nejspíš nereformovatelných komunistů, ale i v ČSSD, neexistuje potenciál pro obrat směrem k modernějšímu typu levice. Ta tak bude u nás muset možná vzniknout nezávisle na obou zmírajících odnožích českého levicového postkomunismu. 

ČRo Plus, 1.11.2017