You are here: Home Members redaktor's Home Prokletí českých prezidentských stran

Prokletí českých prezidentských stran

Není bez zajímavosti, že všechny politické strany, s nimiž byli spojeni před nástupem do funkce, nebo i během výkonu své funkce, prezidenti České republiky, dopadly špatně. Důvodů je celá řada. Je ale zřejmé, že mezi politikou prezidenta a stranickou politikou existuje u  nás hluboký příkop.

Poslední dva z dosavadních tří polistopadových prezidentů byli před nástupem do funkce prezidenta po nějakou dobu předsedy významných politických stran a po vítězství těchto stran ve volbách i premiéry. Do funkce prezidenta jim ale jejich předchozí stranické angažmá výrazně nepomohlo, v případě Miloše Zemana spíš naopak.

Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman se se stranami, které přivedli až do Strakovky, ještě před zvolením na Hrad rozhádali. Přesto se pokoušeli mít v těchto stranách dál vliv, který nakonec byl jak pro Klausovy občanské demokraty tak i pro Zemanovy sociální demokraty zhoubný. Ani jedna strana se nedokázala od svých bývalých vůdců, kteří se těšili v dobách jejich největší slávy až jakémusi „kultu osobnosti“, emancipovat.

Lze argumentovat, že k eventuálnímu propadu obou stran došlo i proto, že zůstaly se svými bývalými předsedy „mentálně“ svázány, a že se jejich noví předsedové nedokázali vypořádat s pátými kolonami, které Klaus i Zeman ve svých bývalých stranách zanechali. Ty hrály důležitou roli v podvracení autority nových lídrů i v době, kdy Klaus a Zeman byli prezidenty. 

Klausovi věrní přispěli k pádu Topolánkovy vlády během předsednictví České republiky v Evropské unii. Zemanovci v ČSSD se pro změnu přímo v režii prezidenta pokusili o tzv. „lánský puč“. Obě strany na toto i další vměšování svých bývalých vůdců v roli prezidentů doplatily.

Žádný ze tří polistopadových prezidentů ale nebyl úspěšný ani v podpoře dalších stranických subjektů. Václav Havel byl během svého prezidentství nejvíce spojován s Unií svobody, která po tzv. sarajevském atentátu v roce 1997 vznikla odchodem liberálního křídla z ODS. US i navzdory Havlově přízni nakonec zašla na úbytě. Po svém odchodu z funkce Havel pro změnu podporoval zelené. I oni nakonec politicky zkrachovali.

Klaus ještě jako prezident podpořil některé politické strany s euroskeptickou či nacionální agendou, jako byli Svobodní nebo Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové. Ani jim prezidentská podpora příliš nepomohla. A je otázkou, zda nynější podpora Klause staršího pro projekt jeho syna Trikolóra také není spíš polibkem smrti.

Zeman dokonce spoluzaložil stranu, která nesla i jeho jméno: Strana práv občanů-zemanovci. I ona byla celkově neúspěšná, i když se jí podařilo v osobách Jana Veleby a Františka Čuby získat senátorská křesla.

V poslední době si Zeman vytvořil nadstandardní vztahy s komunistickou stranou a Stranou přímé demokracie Tomia Okamury. Oba subjekty se chovají do jisté míry jako prezidentské strany, které Zeman používá jako politické „žolíky“ ve vztazích se stranami menšinové vládní koalice. V té si navíc pěstuje nadstandardní vztahy s premiérem a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem, ale tento vztah zůstává omezen spíše na Babiše než na jeho „hnutí“.

Pokud voliči eventuálně vyhodnotí tyto úzké vazby na prezidenta podobně, jako to učinili v případě jiných „prezidentských“ stran, tancují jak KSČM tak SPD na tenkém ledě, což se může v plné síle projevit po Zemanově odchodu z funkce, pokud budou v té době ještě vůbec relevantními politickými silami.

Zdá se prostě, že český volič nemá obecně rád jakékoliv  přímé i nepřímé prezidentské angažmá ve stranické politice. Drží se svojí představy prezidenta coby nadstranického aktéra. Prezidentské pokusy angažovat se v podpoře té či oné  strany sice nezbytně neublížily prezidentům, ale zatím rozhodně ublížily všem jimi podporovaným stranám.

Novinky, 12.7.2019